Svět podle Zdeňka Velíška (44)

Je po volbách, ale jako by nebylo. Ani teď se nedá říci, kam tahle země vykročí. Spíš půjde o to, aby vůbec vykročila. Trochu teď ustupuje do pozadí to, na čem do voleb záleželo nejvíc: zda to bude cestou liberálního či sociálního státu. V okamžiku krize jde především o to, překonat ochromení. S tím si teď musí poradit už jenom politická scéna. Voliči, občané udělali možná víc, než se od nich dalo čekat. Po tak odpudivé kampani, která v mnoha lidech otřásla důvěrou v současnou politickou garnituru, je pětašedesátiprocentní účast na volbách důkazem toho, že česká veřejnost je politicky zodpovědná. Že je schopná plnit ve vyspělé demokracii svou roli. Teď to musí dokázat i česká politická scéna.

Evropské volební drama není tak neobvyklé

První hodiny po vyhlášení volebních výsledků bývají dramatické všude tam, kde rozdíl mezi hlavními rivaly, mezi hlavními politickými směry není dostatečně výrazný nebo je dokonce mizivý. Sám jsem se o tom přesvědčil nedávno v Itálii. Poraženému premiérovi tam trvalo snad týden než akceptoval výsledek voleb, ten těsný výsledek , který vyzněl v jeho neprospěch. V Itálii není neobvyklé pochybovat o správnosti počítání hlasů či dokonce o integritě volebních komisí. Není divu, že tedy zapochyboval i Berlusconi a žádal přepočítání hlasů. Ale italská politická aréna měla jednu výhodu: prezident republiky Ciampi v ní byl nestranným a proto nezpochybnitelným soudcem. Takže volební krizi nakonec dokázali všichni dohromady civilizovaně zažehnat. Od italských voleb uplynulo dodneška pouhých sedm týdnů, a v Itálii už pracuje nový parlament, zvoleni jsou předsedové obou jeho komor, v zemi se takřka vzápětí konaly očekávané prezidentské volby, Itálie má vládu a proběhly už i komunální volby. Chci tím říci, že italská politická scéna dokázala chaotickou povolební situaci zvládnout. Civilizovaně, kulturně.

Podobný přístup je teď imperativem i pro povolební politickou scénu u nás. Tím spíš, že patový volební výsledek povede možná až k takovým jednáním, k nimž se politici budou muset se sebezapřením přinutit přesto, že jedni druhé nelítostně a někdy nestoudně uráželi. Veškerá odpovědnost za stabilitu a funkčnost republiky, která do nynějška prožívala slibný hospodářský vzestup a v evropském kontextu si získala prestiž, je na nich. Na lídrech parlamentních politických stran a na prezidentu republiky.

Dohodneme se, že se dohodneme?

V Německu byly CDU/CSU a SPD v minulých volbách i před nimi zapřísáhlými rivaly. Volby tam rovněž nastolily téměř patovou situaci. Kancléři Schröderovi trvalo nekonečně dlouho, než přestal uplatňovat nárok na to, aby to byl on a ne Merkelová, kdo sestaví vládu. Povolební krize ale nakonec Německo neparalyzovala. Vláda v Německu existuje a funguje. Itálie rovněž nebezpečí krize překonala.

Nejdelší povolební krizi, na kterou si momentálně vzpomínám, prožilo před jedenácti lety Rakousko. Velká koalice sociálních demokratů a lidovců se tehdy na konci volebního mandátu prakticky rozpadla, ale výsledek následujících voleb jakoby znovu odsuzoval lidovce a sociální demokraty k tomu, aby spolu vládli dál. Voliči nevzali na vědomí, že toho nejsou schopni. Téměř tři měsíce trvaly tehdy v Rakousku pokusy o sestavení jejich vlády. Prezident Klestil ztrácel trpělivost. Nakonec - po čtvrt roce bezvládí - si spolu politici předchozí velké koalice znovu sedli do vládních křesel.

Volby jsou zatěžkávací zkouškou nejen politické zdatnosti kandidátů, ale také jejich politické kultury. Étos politických matadorů u nás možná ještě není jedním z faktorů, které rozhodují o výsledku voleb, ale rozhodně není bez vlivu na prestiž země a na její postavení v evropském kontextu i na její vnitřní stabilitu. Ve volební kampani, kterou někteří z nás asi ještě dlouho nebudou umět strávit, étos hodně chyběl. V současné povolební situaci, za naprosté rovnosti mandátů soupeřících proudů, se bez nutné míry étosu (což je víc než politická kultura) dá dospět třeba až k ochromení země. Naopak kulturní komunikace mezi vyjednavači by za čas mohla navodit řešení. Zejména kdyby na politickou arénu dohlížela osobnost takového rozhodčího, jehož naprostou nestrannost by nikdo neměl důvod zpochybňovat.

(Upravený text příspěvku Z. Velíška pro ČRo 2 - Praha)

Vydáno pod