Během března bychom měli z Bruselu i z Vídně, odkud se nyní předsedá Evropské unii, hodně slyšet o energetice, především o elektřině. Nejen kvůli tomu, že právě u energetiky se některé členské státy zuby nehty brání liberalizaci, když má sloužit vytváření transnacionálních gigantů víc než původnímu účelu, tedy vytváření konkurenčního prostředí. Fúze obřích energetických společností jsou dnes sice velkým koncepčním problém, ale já bych o něm raději něco řekl až někdy příště. Bude jistě ještě aktuální.
Země Evropské unie mají ve své většině v oblasti energetiky ještě jeden akutní problém: příliš velkou surovinovou závislost na příliš omezeném počtu zdrojů, a hlavně na jednom - na Rusku. Řada evropských zemí si to s hrůzou uvědomila na přelomu let 2005 - 2006, když ruský Gazprom - s požehnáním Kremlu - řešil spor o cenu svých dodávek plynu Ukrajině prostě tak, že zavřel kohout na plynovodu, aby tak „urychlil“ souhlas Kyjeva s razantním zvýšením ceny ruského plynu.". V Kyjevě pak padla vláda.
Jak nespadnout do energetické pasti
Momentálně nechci rozebírat, zda Moskvě posloužil plyn především jako nástroj politického nátlaku proti Juščenkově Ukrajině, což si svět myslí a Moskva popírá. Důležité je, že země Evropské unie si uvědomily, jak zranitelné jsou vůči podobnému politickému nátlaku, jestliže urychleně nediverzifikují dodavatelskou síť surovin pro svůj energetických průmysl. Krom toho převládl v Bruselu názor, že ceny nafty a plynu mohou mít sice výkyvy směrem dolů, avšak v delší perspektivě nepřestanou stoupat, což je dáno rostoucí světovou spotřebou energie a blížícím se vyčerpáním ložisek nafty, a později i plynu a uhlí. Navíc tato paliva zamořují atmosféru a přispívají ke globálnímu oteplování planety. A prý ani systém rozvodů elektřiny neodpovídá dnešním, a tím méně budoucím potřebám.
Už teď má Evropská unie stanoven cíl zvýšit do roku 2010 podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny na 21 %. Původně to bylo hlavně kvůli omezení emisí škodlivin. Důraz bude na biomasu, větrnou, sluneční i geotermickou energii, plynové mikro-turbiny a pod. Kromě snížení závislosti na ropných mocnostech mají tyto nové technologie znamenat ústup od elektrárenských gigantů k menším výrobním jednotkám. O tom všem se už dost psalo, ale také se už vyslovilo dost pochyb o tom, zda alternativní technologie stačí pokrýt potřebu stejně jako ty dosavadní.
Francie má svůj recept. Dávno zavedený, osvědčený, i když pro mnohé problematický a pro jiné dokonce nepřijatelný. Francie už za ropné krize let sedmdesátých stavěla desítky jaderných elektráren. Dnes v nich vyrábí 85% veškeré elektřiny. Dalších 10 % v hydroelektrárnách (zdroj: přímo EdF - Electricité de France). Jen mizivý zlomek francouzské energetiky je závislý na fosilních palivech. Francie se právem chlubí značnou surovinovou nezávislostí své energetiky. Samozřejmě že uran také musí dovážet, a je tedy rovněž surovinově závislá. Ale dováží ho hlavně z Kanady a z Austrálie, a co se spolehlivosti těchto zemí týká, jsou EdF i francouzská vláda v klidu.
Kdo půjde francouzskou cestou?
Angela Merkelová - snad pod vlivem koaličního partnera - dosud drží linii, kterou před časem v Německu prosadili především Zelení: Německo má cestu jaderné energetiky opustit. Postoje, které k jaderné energetice zaujímá Rakousko, jež bude debatám EU o nové energetické strategii předsedat, známe až nepříjemně dobře. Temelín je stále trnem v (horno- i dolno-) rakouském oku. Stanoviska k jaderné energetice se asi budou v nadcházející debatě o nové energetické strategii EU různit. Jsem si ale jist, že Francie se na odpůrce jaderné energie nebude ohlížet, i kdyby měli v EU získat většinu. Francouzský plán je dlouhodobý a je už v běhu. Po roce 2010 už bude Francie stavět reaktory třetí generace, jimiž postupně nahradí ty dosluhující (těch je 59). Vyvíjí reaktor 4. generace a hodlá ho uvádět do provozu po roce 2040. Nesejde ze své cesty. I když po pravdě řečeno i doma, ve Francii, má EdF, a tedy i vláda s vyhořelým palivem problém. V minulých dnech poukázal na nepromyšlenost francouzské jaderné strategie v tomto bodě francouzský Nejvyšší kontrolní úřad.
Zatím jsem ale neviděl nejmenší náznak toho, že by si nějaká kompetentní místa ve Francii položila otázku, zda je větším nebezpečím závislost energetiky na nespolehlivých zdrojích (u nafty a plynu především na Rusku a na neklidném Blízkém východě), nebo eventualita, že se nepodaří najít řešení pro likvidaci či uložení vysoce radioaktivního vyhořelého paliva. EdF věří a prohlašuje (např. České televizi), že i na tohle dá odpověď technologický vývoj jaderné energetiky, v němž jsou Francouzi na špici.
A nebezpečí teroristického útoku na jadernou elektrárnu? Každý reaktor má svůj vestavěný ochranný systém, říká pan Goulven Graillat, ředitel pro strategické plánování EdF. A další obranný systém mají francouzské ozbrojené síly. Ten je ovšem naprosto tajný. „Důvěřujte a nepokoušejte se prověřovat!“ Tak by se daly shrnout reakce šéfů EdF na mé pokusy získat povolení natáčet francouzské jaderné elektrárny aspoň zvenčí a na mou poznámku, že zákaz nás nutí pokoušet se je natočit bez povolení. Kde jsou ty časy, kdy jsem (těsně před 11. zářím) natáčel i uvnitř francouzské jaderné elektrárny! A ještě u vchodu vyvěsili českou vlajku! Po 11. září může člověk počítat jen s četníky, když poblíž jaderné elektrárny vytáhne kameru. Vím o čem mluvím. Mají náš štáb už ve své databázi, se všemi osobními údaji, číslem auta a snad i s číslem kazety, která byla v kameře.
Ale stejně mi francouzský model energetické nezávislosti nejde z hlavy.
