V Hongkongu dnes začíná dlouho očekávané a stejně dlouho diskutované zasedání WTO. Není jen o zemědělství a o obchodu zemědělskými výrobky, ale nejvíc se bude určitě psát právě o tomto odvětví mezinárodního obchodu. V Bruselu pozítří začne dlouho očekávaný a stejně dlouho diskutovaný summit Evropské unie. Nebude jen o zemědělství, o zemědělských subvencích a společné zemědělské politice (SZP). Nejvíc se určitě bude psát právě o těchto tématech a snad ještě trochu o britském "rabatu".
A v obou případech bude nejčastěji pranýřovanou zemí Francie. Aspoň tak to vypadá, když si člověk v těchto dnech otevře kterékoli světové noviny kromě francouzských.
Je v tom ale Francie sama?
Je pravda, že dotace, které v rámci SZP dostane v současné době z Bruselu farmář francouzský a farmář český, jsou nesrovnatelné. Ale to je dáno tím, že jsme byli přijati do EU teprve potom, co EU odhlasovala svůj dlouhodobý rozpočet a určila v něm objem peněz pro SZP, a také potom, co EU dohodla v r. 2002 jakous takous reformu SZP, platnou teď až do r. 2013. Z těchto důvodů se pro dotování zemědělců z nových zemí muselo najít provizorní řešení. Spočívá v dofinancovávání bruselských dotací z národního rozpočtu. Ale ani tak to není až do plné výše dotací, které dostane farmář z kterékoli „staré“ členské země (výhradně z Bruselu). Plné výše mají dotace českým zemědělcům dosáhnout - postupně - do r. 2011. Pokud v té době ovšem nebudou dotace zemědělcům v EU patřit minulosti. O čemž se bude v příštích dnech jednat - a možná i rozhodovat - jak v Hongkongu, tak v Bruselu. A já si nejsem tak docela jist, zda bychom se měli z případného pohřbu zemědělské politiky EU tak bezvýhradně radovat.
Proč vlastně byla zavedena? Souviselo to s vybudováním společného (či jednotného, jak chcete) trhu v prostoru Evropské unie (která se tehdy ještě jmenovala Evropské společenství). Jejím primárním účelem nebylo chránit zemědělce, ale chránit volný trh. Znemožnit nekalou konkurenci v obchodním prostoru, v němž byly zrušeny celní bariéry a obchod v něm přestal být zahraničním a stal se vnitřním. Jakákoli státní podpora domácím zemědělcům či jejich výrobkům na tomto vnitřním unijním trhu by znevýhodňovala zemědělce druhých zemí, pokud by jejich státní podpory nebyly relativně stejné. Slovo relativně přidávám proto, že výše podpor je ještě také závislá na příznivosti či nepříznivosti podmínek k pěstování té či oné plodiny či k tomu či onomu chovu. Ale to je v této chvíli nepodstatné.
Podstatné je to, že měl-li fungovat trh v prostoru EU jako vnitřní trh, tedy bez celních bariér, musela EU vzít rozhodování o zemědělských dotacích z rukou národních vlád, soustředit je do Bruselu a udělovat je podle pravidel platných pro všechny. Má-li si Unie zachovat svůj jednotný trh (což chtějí i Britové a další „eurominimalisté“), neobejde se bez nějaké podobné regulace obchodu zemědělskými produkty, jakou nyní představuje SZP. Rozbití jednotného trhu si, ani co se zemědělských výrobků týká, nikdo nepřeje. Reformu SZP si ovšem přejí všichni. Na tom už se shodli, a to je třeba podtrhnout.
Francouzi jsou neústupní proto, že ta poslední reforma byla dohodnuta nedávno, v r. 2002, a pacta sunt servanda - dohody se mají dodržovat. Právě na tom Francouzi i EK a další zainteresovaní bazírují. (Je ovšem pravda, že Francouzi i v tom r. 2002 dosáhli svého tím, že ustoupili v jiné záležitosti Němcům, jestli mě paměť neklame.
Co se stane když…
Když v Hongkongu zvítězí evropský a americký protekcionismus v obchodu se zemědělskými produkty, začne svět pochybovat o účelnosti WTO, a to bude špatně. Když tam zvítězí liberalizace trhu zemědělskými výrobky, prospěje to ale, podle mnoha expertů, hlavně zemědělským velmocím, jako je Brazílie, Argentina, Austrálie a Kanada, a ne těm nejpotřebnějším. Ti nejchudší na světovém „Jihu“ by mohli dokonce ztratit přístup na trhy „Severu“ (Le Monde 12.11. 05), protože těm novým potravinářským gigantům nebudou na volném trhu schopni konkurovat. Liberalizace je neúprosná.
V zemích Severu by dohodu z Hongkongu snáz přežily velké agrární podniky. Malí rolníci by vyklízeli pole. Jednoznačně by vydělali spotřebitelé. Ale možná že by nad tímhle výdělkem nakonec splakali. Zejména kdyby se nadto ještě v EU dospělo k rozhodnutí o demontáži SZP. Měli by na vybranou:
Buď nechat zpustnout venkov a nést ztráty, které by to s sebou neslo, nechat zemědělce hledat jinou práci v podmínkách ne právě nízké nezaměstnanosti, odepsat potravinovou bezpečnost a samostatnost zemí Evropské unie a nechat se krmit geneticky upravenými potravinami, které by do Evropy lacino chrlili noví giganti potravinářského průmyslu odněkud z Asie, Latinské Ameriky a Afriky.
Nebo financovat údržbu venkova, případně domácího zemědělství ze státního rozpočtu, tedy z vlastní, nikoli už unijní kapsy. Čímž by se ovšem také dříve či později rozbil jednotný trh, spočívající právě na zákazu dotací zemědělské výroby z národních zdrojů.
Ne, Francouzi v tom nejsou sami.
