Íránský prezident vyzval západní svět v podstatě na souboj. Prát se ve skutečnosti nechce; vždyť ujistil svět i stát Izrael, že nemá v úmyslu Izrael napadnout. Ale také usoudil – a právem – že prát se nechce ani druhá strana. Tedy západní svět.
Hrozby Íránu (genitiv) a hrozby Íránu (dativ)
Mluvím o tom, že prezident Mahmúd Ahmadínežád se nahlas a veřejně domnívá, že Izrael by měl být vymazán z mapy světa, a téměř jedním Proč od ní upustili? V odpovědi na tuto otázku je také odpověď na to, jak si může Ahmadínežád tak věřit. Je to proto, že Američané v Iráku sami sebe zbavili iluze, že preemptive war je dobrá medicína na Zlo. Strategie preventivní války – vzpomeňme si na Radu bezpečnosti před zahájením irácké války - měla podle Washingtonu nahradit mechanismy obrany míru ve světě zakotvené v Chartě Spojených národů. Ty Bush prohlásil za neúčinné a překonané. Teď ovšem strategie preventivní války prokazuje vlastní neúčinnost a kontraproduktivnost. A to tak zřetelně, že si Ahmadínežád může být skoro jist, že k ní Washington nesáhne. Přesto, že jeho výroky skutečně dokazují, že jeho Írán je to, co ve Washingtonu pojmenovali rogue state.
Jaká to ironie! Všechno, co se stalo v rámci první preventivní války, irácké války, hrálo do ruky potencionálnímu objektu druhé preventivní války, Íránu: Amerika neutralizovala největšího soupeře Íránu v regionu, Irák. Neutralizovala i sama sebe, neboť se v Iráku zaměstnala ještě na několik dalších let. V oblasti vojenství potvrdila irácká válka že guerilla může odolávat nejmodernější a nejpočetnější vojenské mašinerii, má-li zázemí. A v Íránu by ho měla mnohem rozsáhlejší než v Iráku, kde se může opřít jen o zlomek obyvatelstva. Když říkám, že to irácká válka jen potvrdila, je to proto, že to je známo už od dob Che Guevarových. (Ten to v bolivijském pralese prokázal i v opačném smyslu, že totiž guerilla nepřežije ani pár týdnů, pokud v místním obyvatelstvu zázemí nemá.)
Ale pokračujme ve výčtu trumfů, které spadly Ahmadínežádovi do klína: irácká nafta nekonkuruje íránské a současné ceny nafty plní íránské pokladny. Rusko a Čína se v Radě bezpečnosti budou stavět proti sankcím, které by na Írán chtěly uvalit Evropská unie a Spojené státy. A arabské vlády - od Maroka po Jordánsko - k nepřípustnému výroku íránského prezidenta mlčí. (Tedy pokud já vím.)
Co s Íránem? Spíš co s vlastní slabostí!
Když se prezident Íránské islámské republiky podívá na svět v širší perspektivě, uvidí dnes Evropskou unii neschopnou dohodnout se na obraně svých vlastních pozic tváří v tvář novým ekonomickým i jiným výzvám na světovém horizontu. Neschopnou dokonce byť jen hovořit o rozpočtové perspektivě na příští léta, a tudíž neschopnou akce na světové politické scéně. A vidí Ameriku, kde se autorita Bílého domu v této chvíli téměř hroutí. To není Západ, kterého by se musel bezprostředně bát. Může počítat maximálně s tím, že přesně naváděné střely jednoho nečekaného rána vymažou z mapy jeho jaderná zařízení v Isfahánu a Natanzu. No a co? Pak se ta dvě jména sama stanou rozbuškou k živelným i řízeným explozím. K explozím nenávisti a náboženského radikalismu.
Malá neorganická vsuvka: Nevidím jinou možnost než skončit tím neblahým „musí” a „nesmí” (což v „komentátorštině” – zejména své vlastní - nenávidím, protože to neumím obejít):
Západní svět musí, podle mě, udělat nejdřív něco sám se sebou, aby mohl udělat něco s těmi druhými. A nesmí s tím otálet. Nebo to dopadne naopak.
