Napsal jsem na tuto internetovou stránku pěknou řádku komentářů o „radaru“. Dnes bych na ně mohl jen přičinit odkazy a „nekrolog“ by byl hotov. Ale možná bude přece jen dobré připomenout výslovně aspoň něco z toho, co může sloužit jako poučení do budoucna.
Zájmy střední Evropy versus zájmy globální
Samotnýzáměr George W. Bushe umístit vysoce výkonný radar v tak neuralgické zóně, jakou je na mapě světa střední Evropa, kolébka dvou světových válek, byl nepředložeností, která naznačovala autorovu neznalost historie středoevropského regionu, průsečíku všech možných mocenských zájmů v každé době. Ani záměr Topolánkovy vlády využít Bushova plánu jako pojistky proti touze Kremlu po obnovení někdejší sovětské zóny vlivu, nemohl v této geografické situaci Česka a v této době, kdy se Rusko už znovu začalo cítit velmocí, dopadnout jinak než, že se z Česka a Polska stalo epicentrum nového napětí mezi Západem a Kremlem. Vláda tak prokázala bezpečnosti naší země medvědí službu! Možná právě vědomí rizika ji nutilo dlouho skrývat pravý záměr za řečmi o službě spojenci, kterému dlužíme aspoň tento projev vděčnosti. Nakonec česká vláda světu neutajila, že od spojence spíš něco žádá. Nám tím odhalila fakt, že se rozhodla svěřit ochranu země americkému prezidentu, o kterém už v té chvíli víc než polovina Američanů vážně pochybovala, zda svou zahraniční politikou neohrožuje mezinárodní pozici samotné Ameriky.
Ještě jeden strašlivý paradox: Česká vláda se v lednu 2007 rozhodla hledat ochranu před zatažením do ruské zóny vlivu u amerického prezidenta, který už v červnu v Praze nepokrytě řekl, že vyzval Putina k tomu, aby Rusko do protiraketového štítu také zapojil! O další čtyři měsíce později už Gates s Riceovou předložili Moskvě návrhy zahrnující mj. vyslání ruských vojenských expertů na budoucí radarovou základnu v Brdech. Ti, kdo politiku spolupráce s Kremlem v oblasti protiraketové obrany přičítají jen Obamovi, přehlížejí tyto události. (viz také mé knížky „Svět, o který mi jde“ a „Svět tají dech“). Přehlížejí také fakt, že od počátku bylo iluzorní předpokládat, že světová velmoc postaví český a polský zájem před zájmy globální, které chce sama prosadit nebo jejichž prosazení považuje za povinnost světového hegemona vůči mezinárodnímu společenství. Iluzorní také bylo si myslet, že se americká administrativa, kterákoli, bude nejdřív ptát české a polské vlády, bude-li chtít o „štítu“ s kýmkoli jednat. Můžeme teď tedy jen trpce konstatovat, že naše vláda sama způsobila, že se jedná o nás bez nás, že radarová základna se stala nikoli pojistkou bezpečnosti, ale kartou ve hře dvou rivalů globální politické scény.
Když Topolánkova vláda na nějaký čas podmínila ratifikaci lisabonské smlouvy ratifikací smluv o radaru, začal se rýsovat za jejím nedomyšleným a jen po nějaký čas utajovaným záměrem změnit bezpečnostní zakotvení ČR ještě jeden záměr, utajovaný až do samého konce. Záměr vmanévrovat do nové nepohodlné situace Evropskou unii, na které část české politické scény příliš nelpí a ani s ní vlastně nechce příliš úzce svázat osud republiky.
Vzhledem ke svému partnerství se Spojenými státy se EU nebo její členské země těžko mohly energicky postavit proti plánu na vylepšení amerického protiraketového štítu dvěma základnami ve střední Evropě. A to přesto, že americko-česko-polský projekt její vlastní postavení ve světě i její vnitřní soudržnost oslaboval. Teprve teď, když je tento plán minulostí, začíná se k němu politická Evropa vyjadřovat. Teprve teď říkají evropská média jasně, že rozdělil Evropskou unii podobně, jako ji rozdělila irácká válka. Z komentářů, které se do této chvíle objevily na stránkách západoevropských deníků, je cítit spíš ulehčení než rozhořčení, jakému u nás dávají průchod političtí autoři exkluzivního vztahu s Washingtonem a odklonu české zahraniční politiky od evropské integrace a od rehabilitace vztahů Evropy jako celku se Spojenými státy.
Když člověk řekne A, musí říct i B
Ulehčilo se také Atlantické alianci, která byla přes odpor některých svých evropských členů do americko-česko-polského plánu zvolna zatahována. Výsledkem úlevy nad tím, že se to už nebude muset uvnitř nejednotného NATO řešit, je ale úlet na druhou stranu: ztráta obezřetnosti vůči Kremlu! Projevila se zřetelně v prvním projevu nového generálního tajemníka NATO Fogha Rasmussena, v němž bylo hlavním bodem partnerství s Ruskem.
Evropská unie, NATO i současná americká administrativa, všichni usilují o narovnání vztahů s Ruskem, o strategické partnerství s Moskvou. Potlačují přitom nejen podezíravost, ale i rozumnou dávku obezřetnosti. Neanalyzují správně indicie svědčící o tom, že Kreml, jak dokazuje dlouhá řada agresivních aktů vůči tzv. blízkému zahraničí, má skutečně v úmyslu mít vlastní, světem uznávanou zónu vlivu, jakou si v Evropě udržoval Sovětský svaz. Nám, tedy přesněji vládě M. Topolánka, ale zase uniklo, že metody ruského šíření vlivu by ani radar ani americká vojenská přítomnost ve střední Evropě nezastavily. Nejsou z minulého století! Vycházejí z možností daných dnešní otevřeností globálního světa a opírají se o budování ekonomické moci. Takže jsou založené na vlastnictví strategických surovin a energovodů, na systematické snaze o ovládnutí surovinových zdrojů ve třetím světě, na pronikání ruského státního kapitálů do klíčových průmyslových odvětví zemí Evropské unie.
Že to představuje také politické nebezpečí, že to potencionálně ohrožuje nezávislost, to bohužel dostatečně nevnímají ani evropské mocnosti, jako je Francie a Německo, ani Evropská unie jako celek. Této ruské strategiitedyještě nikdo nestaví do cesty „štít“! A právě na této frontě je toho zřejmě zapotřebí! Přesvědčovat o tom spojence (všechny!), v tom měla a má spočívat obranná role českých vlád na počátku jednadvacátého století.
- Radar autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/624/62378.jpg
- Protiraketová obrana autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1124/112328.jpg
- Anders Fogh Rasmussen autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1120/111986.jpg
