Těsně před svou půlroční evropskou maturitou připomíná Praha mimoděk všem ostatním členským zemím Evropské unie, že trpkým údělem této jejich společné struktury je zabývat se skoro pořád a téměř výhradně sama sebou. A to i ve vypjatých chvílích, kdy - jako teď - od ní opravdu lidé v Evropě i ostatní svět očekávají činy. Teď například by EU měla jako nepopiratelný hospodářský kolos přispět zásadním způsobem k návratu regulérnosti do světa finančních spekulací a ke kříšení přidušených národních ekonomik na všech kontinentech. Pravděpodobně se na to ale nezmůže, protože k tomu dodnes postrádá patřičné mechanismy k mobilizaci součtu všech svých sil ke společné či alespoň koordinované akci. Základ těchto mechanismů je obsažen v Lisabonské smlouvě.
Řada evropských osobností, které stály u zrodu jednotlivých etap budování Evropského společenství, v minulých dnech upozornila, že Evropa zůstává bezbranná ve chvíli, kdy má především zachraňovat sebe, ale kdy od ní recept na záchranu čeká i ostatní ohrožený svět. Za všechna zvučná jména těch, kteří varují v hodině dvanácté, řeknu tři: Jacques Delors, který stál u zrodu společného evropského trhu, Pascal Lamy, který utvářel evropský zahraniční obchod a stal se prezidentem WTO, a Franz Fischler, který nastartoval reformu evropské zemědělské politiky. Obávají se, že riziko selhání Evropské unie při hledání odpovědí na akutní výzvy dneška je velké.
Řešit výzvy - a hlavně ty akutní - to bude v příštích šesti měsících na týmu českého předsednictví. Už v těchto dnech by tedy česká evropská politika měla přestat být charakterizována uplatňováním českých nároků vůči unii a vymezováním se vůči pomyslnému Bruselu, ve skutečnosti však vůči evropskému celku. Její novou charakteristikou by mělo být ztotožnění s cíly, snahami a obavami Evropské unie v dnešním světovém kontextu. Ten ostatně nenabízí Evropské unii, tedy nám, jen novou a zatím zřejmě největší zatěžkávací zkoušku, ale (podle mne) také nové šance.
Evropská unie, to je dnes téměř největší světový hospodářský celek a půl miliardy lidí, kteří mohou spoluurčovat běh světa, nebo se naopak octnout mezi miliardami bezvýznamných. Právě pád do bezvýznamnosti je podle komentátorských kapacit světového tisku tím, co hrozí Evropské unii, pokud nedokáže právě teď sebrat všechny své síly. A když říkám, že to hrozí Evropské unii, říkám tím, že to hrozí nám. Pád do bezvýznamnosti je i naším existenčním rizikem. A spolu s ním nám, stejně jako všem ostatním ve společné Evropě, hrozí úpadek evropských sociálních standardů. Zdůrazňuji tak úporně, že co hrozí Evropě, hrozí nám, a že šance Evropy jsou naše šance, hlavně proto, že vidím, jak se českými zeměmi šíří nereálný názor, že osud Česka bude o to lepší, čím horší bude osud evropské integrace.
Zatěžkávací zkouška pro Evropu, evropská maturita pro ČR
Ale mluvil jsem tu o šancích. Dokáže-li se Evropská unie zmobilizovat k chytré koordinaci všech svých zdrojů, hlavně intelektuálních, a odolá díky tomu náporu ekonomické recese, může se pak stát jedním z pólů, odkud se světu začne vracet ekonomická stabilita, nám sociální jistoty a Evropě váha ve světovém ringu.
Šance se Evropě otevírají právě nyní také na poli globální politiky. Ve Spojených státech končí Bushova éra a vzniká naděje na smysluplné euro-americké či americko-evropské partnerství. Z opatrnosti ten termín radši vyslovuji v obou podobách. Z atlantického prostoru ještě tak docela nevyvanula atmosféra hegemonismu, který vztah mezi Amerikou a Evropou pokřivil. Ostatně americký hegemonismus z něj třeba ani teď úplně nevyvane, zůstane-li Evropa ochromená nejednotností, zůstane-li netečná k nabídnuté šanci. Obama řekl v létě v Berlíně, že se chce opírat o silnou Evropu. Nebylo to ze zdvořilosti. A teď, právě teď nadchází ta chvíle, kdy se začne po silném evropském partneru poohlížet. Ostatně to už před dvěma dny udělal. V nástinu své zahraniční politiky řekl, že v Afghánistánu chce svou strategii důkladněji koordinovat s Evropou. Hovořil v té souvislosti o koncepci, která by položila větší důraz na pomoc obyvatelstvu, na rozvoj země. To je i většinový evropský přístup k Afghánistánu. Najde ale Obama někoho, kdo bude hovořit za všech sedmadvacet zemí Unie? Najde v Evropě jednu jedinou evropskou politiku vůči Afghánistánu? Nebo jich najde sedmadvacet a předsednictví, které s tím nic nenadělá?
Jsou i jiné globální problémy, v nichž by mohl a měl tandem Evropa-Amerika sehrát určující roli. Například ve vztazích k Rusku. Kdyby Evropa jako celek na jedné straně a Washington na druhé měly ujasněné společné cíle v politice vůči Rusku, což teď rozhodně nemají, mohlo by to mít pozitivní význam pro celý svět. Pro země střední a východní Evropy má soulad mezi Evropskou unií a Amerikou v postupu vůči Rusku, zejména ve věcech bezpečnostních, význam naprosto klíčový. A v této chvíli ten soulad chybí! Spíše se dá hovořit o nesouladu. Kdyby to tak mělo zůstat, stal by se asi střed Evropy zase jednou velmi žhavou půdou, nad níž by se ozývalo neblahé řinčení zbraní. Že se k tomu schyluje, to už přece pociťujeme. A nic takového jsme nechtěli.
Sečteno a podtrženo: my všichni v Evropě a nejvíce my ve střední Evropě máme jeden velký společný zájem: nezablokovat cestu Evropské unie k roli, kterou může v náš prospěch sehrát v globální aréně. Už téměř celá sedmadvacítka jí k tomu ratifikací Lisabonské smlouvy cestu uvolnila. Ztroskotá-li to ještě teď, nastoupíme cestu k nedůstojné podřízenosti těm mocnějším. Na české hranici se budou tlačit. Zájemců o nadvládu bude dost. Je v našem nejvlastnějším národním zájmu takovou situaci nevyprovokovat.
Komentář Zdeňka Velíška pro Český rozhlas
- Logo českého předsednictví EU autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/523/52237.jpg
- Barack Obama a George Bush autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/519/51802.jpg
- Evropská unie autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/557/55622.jpg
