Uplynul pouhý týden od jednání Nicolase Sarkozyho s Dmitrijem Medveděvem v Moskvě a všechno je jinak, než jak se to jevilo ve chvíli, kdy si současný "prezident" EU tiskl ruku s prezidentem Ruské federace a kdy na tiskové konferenci ohlásil dohodu o stažení ruských jednotek z Gruzie do jednoho měsíce. Už v této lakonické formulaci byla vsuvka "s výjimkou Jižní Osetie a Abcházie". Jak velkou výjimku v dorozumění Evropské unie s medveděvovo-putinovským Ruskem budou tvořit právě tyto dvě gruzínské autonomní republiky, jsme se měli dovědět téměř okamžitě poté, co Sarkozy, Barroso a Solana opustili Moskvu.
Řada „faits accomplis“
„Fait accompli“ (čteno fetakompli) znamená „hotovou věc“, sousloví, které se používá zejména ve větě „postavit někoho před hotovou věc“. To právě dělalo Rusko skoro denně od okamžiku, kdy se Medveděv rozloučil v Moskvě se Sarkozym, až do této chvíle. Dalo by se to označit za novou politiku Ruské federace: ruské jednotky se opravdu začaly stahovat. Zároveň však Rusko prohlásilo, že již neuznává Jižní Osetii a Abcházii za součást Gruzie, navázalo s nimi diplomatické styky a oznámilo, že se souhlasem jejich vlád umístí na jejich území - ve vlastních základnách - mnohem víc svých vojáků (7 600), než kolik tam bylo před konfliktem a na kolik by mělo tedy Rusko právo podle první Sarkozyho dohody s Medveděvem (z 12. srpna 2008).
Medveděv řekl, že právě tito vojáci tam budou plnit roli mírového sboru (!) a Lavrov prohlásil, že naopak pozorovatelé Evropské unie tam nebudou připuštěni. Navíc v telefonním rozhovoru poslal britského ministra zahraničí Milibanda slušně řečeno „někam“ a Medveděv sice naprosto korektně, zato však rezolutně včera ještě před další schůzkou ministrů zahraničí EU a před příjezdem generálního tajemníka NATO do Tbilisi upozornil pro jistotu, že „sankce jsou dvousečný meč. A ten, kdo je na Rusko uvalí, pocítí stejné ztráty, jaké bude Rusku chtít způsobit“. Označil bych tuto řadu rázných kroků a projevů ruských předáků nejraději za rekonkvistu (snad nemusím vysvětlovat pojem ze středověké Ibérie). Rusko ale asi nedobývá zpět jen své impérium z doby Sovětského svazu, ale také pozici protivníka Spojených států, jejichž hegemonii ve světové aréně už neuznává. A to nejenom proto, že samo nabylo jisté síly, ale také proto, že je přesvědčeno, že Washington značnou část své síly pozbyl.
Ovšem Medveděvova věta o sankcích byla určena spíš Evropě než Americe. Jak u Putina, tak u Medveděvova, bývalého šéfa Gazpromu, převládá přesvědčení, že bude stačit utahovat podle potřeby kohouty plynovodů (případně naftovodů), aby Rusko přivedlo v Evropě kohokoli - zejména v zimních měsících - „k rozumu“. Z dosavadních kroků podniknutých státníky Evropské unie vyplývá, že si to v hloubi duše myslí i oni. Koneckonců ani generální tajemník NATO Scheffer, přes svou kritiku poslední „minimalistické“ dohody EU s Medveděvem o pouhém stažení ruských vojsk, se zatím za svého pobytu v Tbilisi neodhodlal k ničemu, co by „přivedlo k rozumu“ Moskvu. Opravdu tedy Rusku nic nebrání v uplatňování práv vítěze války?
Situace se může vyvíjet i jinak!
V nastoupeném kurzu konkvistadorů by Medveděva a Putina měla možná přibrzdit vlastní předvídavost. Vývoj ruské ekonomiky začal být negativní od chvíle, kdy politika Moskvy dostala kontury konfrontace s USA a s evropskými demokraciemi (píšu to zvlášť, protože to má v každém z obou případů jinou povahu). Značné procento zahraničních investic bylo už teď z Ruska staženo. Medveděv už negativní vliv současného extrémního napětí v zahraničních vztazích připustil, Putin nikoliv. Samotný nesoulad v hodnocení, který se projevil mezi prezidentem a premiérem, svědčí o tom, že další překotný vývoj na obou frontách - politické a ekonomické - by mohl i v Moskvě vyvolat chaos či až bezradnost. Podobnou té, kterou západ konstatuje - i když ne nahlas - ve vlastních reakcích na vzniklou situaci. Rusko nemůže počítat s tím, že „energie řeší vše“ (jak říkal - ovšem v jiné souvislosti - Lenin). S „energetickou zbraní“ vyvolá Moskva jen skutečnou mobilizaci všech rezerv, které fungující demokracie vždycky někde nějak objeví. A navíc tím Moskva oslabí ekonomickou stabilitu Ruska.
Třeba už tím, že Rusko připraví o účast Západu na modernizaci zanedbaného ruského průmyslu. Pokud si způsobí zpřetrhání obchodních kontaktů s Evropou a přeorientuje svůj energetický export „na východ“ (kam ani nemá vybudované plynovody a naftovody) připoutá se Rusko k nesrovnatelně mohutnější a dynamičtější ekonomice Lidové Číny. Někdy v budoucnosti se pak dostane vůči ní - v politické rovině - do stejně problematické situace, jakou teď samo chystá Evropské unii, Atlantické alianci a hlavně slábnoucímu světovému hegemonu, Americe. A abych už vyjmenoval všechno, co mě napadá: prosazením práva Osetů a Abcházců na sebeurčení může Rusko probudit stejnou touhu v menšinách, které žijí na jeho vlastním území. Medveděv i Putin si to všechno po počáteční euforii z vítězství (i politického, pokud ho dovedou až do konce) možná uvědomí. Když ne, něco z toho nebo všechno se připomene časem samo, zejména, když tomu trochu pomůže nějaké skutečně chytré strategické myšlení v Evropě i v Americe.
Prostě, cesta ven z krize existuje, jen ji umět vydláždit. A není to cesta lemovaná troskami a mrtvolami, což není zanedbatelná výhoda, jak uzná každý normálně myslící člověk.
