To, že Senát Parlamentu České republiky přijal velkou většinou návrh zákona o třetím (to jest protikomunistickém) odboji, vyvolá patrně v průběhu jeho dalšího projednávání v Poslanecké sněmovně živou diskusi. Začal s tím už v příloze Orientace Lidových novin z 29. března historik Petr Zídek, který poukázal na některá velmi problematická ustanovení, jimiž se návrh zákona jen hemží. Například že za příslušníka třetího odboje lze považovat pouze toho, kdo se odbojové činnosti věnoval aspoň dvanáct měsíců a byl odsouzen alespoň na tři roky - a tak dále, přičemž se přesně neříká, co všechno lze za odbojovou činnost považovat a kdo z ní je vyloučen vzhledem k funkcím, které za komunismu zastával.
V letošním prvním čísle časopisu Klubu Milady Horákové Masarykův lid je o třetím odboji delší stať dr. Jiřího Málka, který se tímto tématem opravdu důsledně zabývá. Ten prozkoumal velké množství zpřístupněných materiálů a dospěl k závěru, že vůle protikomunistických sil vrátit po únoru 1948 této zemi svobodu byla skutečně intenzívní a odhodlaná. Pokud však šlo o metody práce, vládla v tom naprostá bezradnost. Snaha něco proti komunistům udělat se tedy realizovala v pomáhání lidem, kteří byli režimem postihováni - třeba jejich ukrýváním nebo převáděním přes hranice. Byly zde i pokusy udržovat spojení se zahraničím, zpravidla však chybějí konkrétní informace, jak tyto hazardní akce měly napomoci tomu hlavnímu - tedy znovunastolení svobody a demokracie.
Známý agent-chodec Ota Rambousek v rozhovoru pro Lidové noviny přiznal, že při svých sedmi přechodech hranic s různými zprávami vůbec netušil, co ty zprávy obsahují. Ochotně není známo ani to, od koho ty zprávy byly a komu je nosily, zdali to bylo odněkud koordinováno nebo zdali snad nebyly jen osobní akce některých uprchlých politiků.
Jiří Málek, sám přesvědčený zastánce uznání a uzákonění třetího odboje, hned v prvních větách svého pojednání říká doslova toto: „Postupně se prosazoval názor, že domácí odboj se zapojí do válečného konfliktu. Naivní celonárodní důvěra v armádu Spojených států pramenila z naprosté neznalosti trvalých priorit zahraniční politiky USA, mezi něž nepatřila angažovanost ve střední Evropě, zvláště ne proti vůli Sovětského svazu. Z této důvěřivé neznalosti pramenila i povrchnost konspirace odbojových skupin třetího odboje a marné čekání na vypuknutí třetí světové války.“
Zdá se, že pravý stav věcí pochopila dr. Milada Horáková, která na známé schůzce ve Vinoři přesvědčovala své přátele, aby se od odbojové činnosti zatím upustilo do doby, než pro ni nastane vhodný čas. Byla pak popravena jen za to, že i ona před tím spoléhala na vypuknutí války. Přitom málokdo tehdy pomyslel na to, že nějaká třetí světové válka by našemu národu vůbec nemusela přinést svobodu, ale možná spíš fyzické vyhlazení. O tom však nemá smysl dnes spekulovat. Faktem je, že i dr. Málek považuje roky 1953 a 1954 za konec válečných nadějí a tím i třetího domácího odboje. Potvrzuje tak známou věc, že takzvaní osmačtyřicátníci už nepovažují za odboj to, co dělali o dvacet let později tak zvaní osmašedesátníci - včetně Charty 77.
Bylo by záhodno zamyslet se už jednou nad některými zásadními otázkami o podstatě jakéhokoliv odboje proti utlačovatelům. Často se to pojímá prostě jako povinnost bojovat jaksi z principu. V tom směru se nám opatrným a váhavým Čechům dávají zpravidla za vzor Poláci, připravení vždy bojovat se zbraní v ruce ihned a bez valného rozmyslu. Málo se však mluví o tom, že hrdinstvím, a to velmi účinným - bylo i to, co po příchodu Němců do Dánska učinil tamější král Christian X., když si demonstrativně připnul židovskou hvězdu, čímž určitě přispěl ke zmírnění židovské perzekuce v Dánsku. Stejně můžeme mluvit o účinné odvaze lidí typu Raula Wallenberga či Nicolase Wintona.
U nás i první a druhý odboj začínal alespoň v zahraničí vždy až po vypuknutí války a pak byl politicky a vojensky veden k jakémusi vytčenému cíli. Není však dosud podrobně zmapováno, jaký byl skutečný obsah domácích odbojových činností. Copak to převážela pěvkyně Emma Destinová v roce 1915, co vysílala roku 1942 Bartošova vysílačka do Londýna? Právě tak je málo známo, čím ohrožovaly komunistický režim tisíce neozbrojených lidí zavřených pak v jejich kriminálech. Já sám jsem se tam potkával většinou s těmi, kteří se komunistům prostě nebyli ochotni poddat, neříkali „soudruhu“ a „čest práci“, snažili se lidsky pomáhat, kde se dalo, a vyjadřovali své protikomunistické názory - někdy třeba i letáky či jinak.
Ano, odporovali režimu, ale byli spíš jeho oběťmi než nějakými odbojáři, za což mají být dnes považováni ze zákona, navíc velmi nejasně formulovaného. Opravdu by nestačilo stále - i když samozřejmě jen částečně - napravovat křivdy krutým režimem způsobené? A kdepak je nějaký ten čestný tribunál, který by sice tvrdě a jmenovitě, ale na základě konkrétních faktů a ne z titulu nějaké formální funkce, odsoudil morálně ty, kteří se na hrůzovládě komunismu činně podíleli - ať už jsou dnes ještě živí nebo už mrtví? Bylo by to určitě účinnější než pracně zjišťovat, kdo byl a kdo nebyl účastníkem třetího odboje.
