„…a kníže kopí potěžkal/ Myslete na chorál/ Malověrní/ Myslete na chorál…“ Napsal v roce 1938 básník František Halas. V okamžiku národní úzkosti se dovolával patrona země české, svatého knížete Václava. O pár desetiletí později, při schvalování svátku české státnosti, jímž se nakonec přece jen stal václavský den, zazněla v našem parlamentu mnohá slova, která věru úctu k vojvodovi a zejména k václavské tradici příliš nevyjadřovala.
Však také se svatováclavskou legendou bylo v době, která se zve moderní, zacházeno! Někteří fanatičtí roduvěrní národovci už v čase české emancipace podstrkovali sv. Václavovi poníženost vůči Němcům a zbabělost před nimi. Vždyť platil Germánům pět set hřiven a sto dvacet volů! Odhlédněme od toho, že tehdy Němci coby národ v tom smyslu slova, jak ho chápeme dnes, neexistovali. Ale především: o tomto tributu se první zmiňuje, tuším, Kosmas. Není nijak pevně pramenně doložen. Navíc se takovým poplatkům říká daň za mír a vyplácel ji tenkrát kdekdo kdekomu. Včetně samotné říše římské. A také například ruská knížata tatarské Zlaté hordě. Od údajné ústupnosti Němcům, jež byla knížeti Václavovi podstrčena, se odvíjí teorie, která vystrkovala růžky zejména v časech komunistických – zakladatelem české státnosti je vlastně Václavův bratr Boleslav, který s touto zahraniční politikou nesouhlasil. Nevyznám se příliš v předivu pradiplomacie, ale lze předpokládat, že zatímco Václav hledal oporu u jedněch „Němců“, toužil Boleslav po spojenectví s „Němci“ jinými. Jedno něco jiného mohli být kupříkladu Sasové a druhé něco jiné zastupovali třeba Bavoři a tak by se dalo jmenovat dál a hloub. Vedli spolu hádky i války a český panovník se dozajista hodil jako spojenec každému z nich. Je to zjednodušení, ale mnohem menší než ono o Václavově měkkosrdcaté dobrovolné progermánské podřízenosti.
Jak se tohoto výkladu jednoho momentu svatováclavského panování chytili propagandisticky nacisté, netřeba mluvit. Stejně jako pozdější komunistická totalita, učinili pánové Adolf Hitler a zejména Reinhard Heydrich s vydatnou pomocí takových jako byl Emanuel Moravec ze sv. Václava dobrovolného slouhu německých nadlidí a tuto tradici se pokusili zavést jako protektorátní civilizační normu. Však také nejvyšším vyznamenáním v Protektorátu Čechy a Morava byla (naštěstí už v jeho závěru) tzv. svatováclavská orlice.
Je pozoruhodné, jak dva režimy, které závisely kolaborantsky na velmocích, jež nás usurpovaly, chtěly zlehčit (každý navenek jinak, ale v gruntu zcela stejným jedem) Václavův odkaz. Nejen ovšem smutně a někdy i ostudně vypjatá období našich dějin byla provázena pokusy o glajchšaltování svatováclavské tradice a kultu. Ostatně i první republika se svým masarykovským heslem: „Ne Řím, ale Tábor!“ si často nevěděla rady se sv. Václavem a spory o něj se rozhořívaly každou chvíli. Monumentální oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 měly přinést uklidnění těchto problémů a smířit stát s katolickou církví, ovšem oboustranná trpkost stále zůstávala.
Václav sám ale seděl na svém koni v srdci srdce své země, korouhev vztyčenou a pohled přímý. Věděl, že idea českého státu se vždy bude odvíjet od něj, že o něj se na „Václavským Václaváku“ vždy nakonec přijdou opřít lidé, až bude nutno zemi bránit nebo s ní něco zásadního udělat. Není ostatně bez zajímavosti, že návrh na to, aby Václavské náměstí bylo Václavovo (po patronu země české a také na paměť schůze ve Svatováclavských lázních v roce 1848) a stalo se středobodem matky měst, podal jeden z nejryzejších mužů této země, jehož nelze podezírat ani dechem z nějaké ochoty ke kolaboraci a podlézání jakékoliv ideologii, Karel Havlíček Borovský.
Zosobnění sv. Václava je tam, kam patří. A ví, že jeho lidé vždycky přijdou k němu nebo – pro ostatní, pro něž to bude v dané chvíli nedosažitelné nebo nebudou mít dostatek zmužilosti – se budou chvět, aby ti, kteří jsou tam pod jeho sochou za všechny, dopadli dobře. Kéž bychom si vždycky včas a důkladně všimli, kdy a proč patron země české potěžkal kopí…
