Německý politolog Max Kaase tvrdí, že zkoumat politickou kulturu je jako pokoušet se přibít puding hřebíkem na zeď. Je to poměrně přesné přirovnání. Vždyť jak vlastně definovat přesná pravidla onoho zvláštního jevu, jemuž se říká politika, a už vůbec kterak této nedefinovatelné směsi podivných činností přičítat cosi jako kulturu? Přesto si troufnu tvrdit, že sousloví "politická kultura" bylo v souhrnu politických komentářů minulého roku jedním z nejfrekventovanějších. K tomu na žebříčku internetových diskusí se jistě umisťovalo kdesi blízko občansky pozoruhodných objevů, jimiž bylo například to, že předseda sociální demokracie je paroprase, Topolánek zelený mozek, Havel, Klaus a Zeman únavní senilové, funkcionáři ČSSD oranžoví komouši a jejich rivalové z ODS odéesesáci. Stojíme nyní před otázkou, zda prvotní byla slepice, nebo vejce.
Vnesli tento čerstvý vítr do politické kultury občané, kteří si dlouhodobě vybírají takové odpudivé týpky? Nebo naopak: vytváří tlupa vládních a opozičních mutantů, kteří se do funkcí dostávají kdovíjak, politicky kulturně vskutku vyspělý lid? Někteří diskutéři - věřící na historickou předurčenost - hledají důvody tohoto zvláštního jevu například v tom, že přežívá hnusný bolševismus v nás, jiní, že naopak ušlechtilé rysy, které nám vštěpovali soudruzi Stalin, Gottwald či Husák, byly zdeformovány dravým kapitalismem, jedni vykopávají pudla v odpudivých Spojených státech, další pak v odporném Putinovi, mnozí v otevřené diktatuře Evropské unie, řada také upozorní na vliv islámu; od nepaměti je jasné, že za všechno mohou židi a cyklisti… cikány také neponechávejme bez viny. Ostatně, každé malé dítě ví, že náš ubohý národ 300 let trpěl.
Podstatné části z nás je ovšem zcela zřejmé, že politická kultura byla u nás loni ve psí (kdybychom tu jmenovali příklady zcela objektivně, bez příchylnosti ke kterémukoliv politickém uskupení či osobě, došli bychom nejspíš k závěru, že je to ještě blbější, než se nám zdálo). Každá skupina i každý jednotlivec z té většiny jsou přesvědčeni, že oni znají příčinu. Puding se třese, uhýbá, kladivo mlaská, hřebík nezasahujíc, zeď se drolí. Jen hleďme: opozice je schopna prodat mezinárodní pověst spojence za 30 korun u doktora. Kdyby průzkumy veřejného mínění ukázaly, že podle momentální nálady lidu by bylo dobře uřezat psům ocasy, nesou naši čekatelé moci nad svou protivládní křížovou výpravou uťaté oháňky, z nichž by ještě kapala krev. Až se veřejné mínění rozbrečí nad utrpením zvířátek, tak to přišijeme!
Koalice staví klíčová hlasování na přeběhlících a překupnících. Aby byl zvolen prezident, dělají se čachry, mnozí politici, kteří ho dotlačí na Hradčany, riskují kvůli tomu pověst, a co udělá hlava státu hned poté, co se neodvolatelně usadila na trůně? Radostně jim podrazí nohy stařeckou holí.
Občan z většiny ztratil kritický rozum, nechal si přilepit nálepku pravicový nebo levicový, přičemž houby ví, co k čemu přináleží. Namísto, co by se držel úvahy filozofa Ortegy Y Gasseta: „Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“ Opře se o axiom sluhy malíře Panušky, popsaný Josefem Švejkem: „A mám blít krev?!“ Odpoví na každý argument, který se mu nehodí do jeho vidění společnosti, a dál tvrdí, že „ti druzí“ jsou větší grázlové než „ti jeho“. (Žurnalistickým klišé se tomu říká „volba menšího zla“.) Ve výsledku ovšem pak občánek končí v ještě hlubší a smradlavější argumentační žumpě imbecility než jeho politici; viz výše uvedený odkaz na internetové diskuse. (Ostatně my, novináři, v tom jedeme také; jenom svoje členství v nejrůznějších politických fanklubech umíme elegantněji vyložit.)
