Po víkendovém referendu v Irsku je Lisabonská smlouva takřka skutečností. Nebýt českého prezidenta a jemu věrných senátorů, mohl Brusel slavit už dnes. Pravda, smlouvu musí ještě podepsat polský prezident a podruhé bude podrobena zkoumání Ústavním soudem. Je však silně nepravděpodobné, že by se Lech Kaczynski zpěčoval Bruselu, když od něj čeká lepší resort pro polského eurokomisaře, nebo že by naši ústavní soudci svůj ani ne rok starý pozitivní názor na smlouvu změnili.
Příliš vážně nelze brát ani úvahy o dodatečném britském referendu, jímž by šéf konzervativců David Cameron riskoval těžkou roztržku s EU. Jedinou překážku na cestě k bruselskému triumfu skutečně představuje pouze nevyzpytatelný Václav Klaus. V tvrdošíjném odporu proti smlouvě nepolevuje, vstup smlouvy v platnost ze všech sil brzdí, i když už musí tušit, že náporu evropských elit nakonec neodolá. „Jediný muž nemůže bránit vůli 500 milionů Evropanů,“ říká například francouzský státní tajemník pro evropské záležitosti Pierre Lellouche. I podle předsedy Evropské komise José Barrosa prezident Klaus slíbil, že „na konci proti ratifikaci nebude“. Čeští politici by už také na smlouvě rádi viděli Klausův podpis. Nervy ztrácející Mirek Topolánek z toho dokonce učinil podmínku svého dalšího setrvání v politice, stejně nepochopitelnou, jako byla jeho poslanecká demise. Topolánek má přitom na nevýhodnou smlouvu v podstatě stejný názor jako Klaus, jen s tím rozdílem, že její přijetí pokládá za menší zlo. A škodolibý Jiří Paroubek se hned pouští do Topolánka, že nedokáže poručit senátorům ODS, aby stáhli ústavní stížnost a přestali ratifikaci smlouvy zdržovat.
Nicméně Václav Klaus si na verdikt Ústavního soudu počká. O irském referendu tvrdí, že je argumentem proti smlouvě, neboť EU k jeho opakování Iry donutila. Mluví o něm jako o plichtě mezi fotbalovými mužstvy. Podpora prezidentových odmítavých stanovisek není masová, ale existuje. V sobotu na Pražském hradě demonstrovaly stovky odpůrců Lisabonské smlouvy. Byly tam zastoupeny některé menší politické strany, ale i různé iniciativy a nevládní organizace. Jen namátkou: Strana svobodných občanů, Nezávislí demokraté, Právo a spravedlnost, Suverenita, Občanská iniciativa DOST, Konzervativní strana, Hnutí Pro život ČR, Kulturní komise ČR, Mladá občanská platforma a Občané proti EU. „Je třeba, aby česká veřejnost dala jasně najevo, že nemá jen zastánce evropské unijní politiky, která s Lisabonskou smlouvou a Chartou práv občanů EU přináší obrovská a v praxi později nezvratitelná rizika pro naši svobodu, pro životy počatých dětí, starých a nemocných lidí,“ praví se v prohlášení Hnutí Pro život ČR. Svou obavu z dopadů Charty práv, která je součástí Lisabonské smlouvy a reguluje řadu etických otázek lidského života, jako jsou potraty, eutanazie, sexuální výchova či manželské svazky, vyjádřila i Česká biskupská konference. „Považujeme za opovážlivé, že k odůvodnění zásahů do suverenity členských států Evropské unie byla využita Charta základních práv Lisabonské smlouvy, která ještě nenabyla právní účinnosti,“ uvedli biskupové v dopise, jímž reagovali na lednovou rezoluci europarlamentu o stavu dodržování lidských práv.
Odpůrci smlouvy se zdají být v menšině a pravděpodobně prohrají. Tato menšina ovšem není tak nepatrná, jak tvrdí prolisabonci; je-li vůbec jaká, což se bez plebiscitů v členských státech nedozvíme. „Je to drtivé vítězství“, velmi sebevědomě řekl o výsledku referenda irský ministr pro Evropu Dick Roche. Když se ale podíváme na počty voličů a procenta hlasujících pro nebo proti, není výsledek ani zdaleka tak jednoznačný, jak tvrdí. Ze tří milionů irských voličů se jich k referendu dostavilo 1,74 milionu a z toho bylo pro smlouvu 1,17 milionu. Proti smlouvě se explicitně vyslovilo sice jen 574 tisíc voličů, ale spolu s 1,26 milionu voličů, kteří k referendu nešli, smlouvu nepodpořilo 1,83 milionu Irů. To není ani „drtivé vítězství“, ani „jasná většina voličů“, ale pouhých 39 procent Irů. Samozřejmě, v nedostatečně nebo účelově nastavených podmínkách referenda se i tento výsledek počítá. Za dvacetiprocentním nárůstem příznivců smlouvy (oproti loňskému červnu) přitom jsou především tzv. irské záruky a slib milionů eur, který do Irska v rámci kampaně za schválení přivezl José Barroso. Vzhledem k těmto irským či polským „extrabuřtům“ smlouva už nebude stejná pro všechny členské země. Irsko mělo navíc i tu jedinečnou výsadu, že v něm, jako v jediné zemi, smělo proběhnout referendum k dokumentu, který zásadně mění podmínky platné při vstupu půl miliardy Evropanů do Unie. Kdyby taková referenda proběhla v celé EU, nepochybně by dál platila smlouva z Nice, podle níž ostatně Unie spolehlivě funguje dodnes.
Je také otázkou, zda EU bude pod Lisabonskou smlouvou opravdu bezpečnější a akceschopnější v oblastech, v nichž si převezme kompetence od národních států. Jak ukázal přístup nejvýznamnějších států – Francie, Británie a Německa – k projektu Východního partnerství a k pokusům Ruska o ovlivňování středoevropského prostoru, žádnou vyšší úroveň ochrany před pronikáním těchto nevybíravých tlaků čekat nemůžeme. Chybí k tomu kromě odvahy bruselských byrokratů jednotná bezpečnostní koncepce a hlavně společné bezpečnostní síly. A právě to Lisabonská smlouva neřeší.
- Irská kampaň k referendu o Lisabonu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1148/114774.jpg
- Dick Roche autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/579/57872.jpg
- Lisabonská smlouva autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1158/115706.jpg
