Komunisté měli kdysi takové prognostické heslo: "Poručíme větru, dešti!“ Všichni se jim kvůli tomu potajmu smáli: "Které čtyři největší nepřátele má socialismus? No přece jaro, léto, podzim a zimu!“ To proto, že počasí patřilo k nejzásadnějším mediálním a tajemnickým zdůvodněním "chybiček, které se vloudily“. Nakonec se vždycky ukázalo, že jediní, komu dokáží někdejší satrapové doopravdy poručit, jsme my, strachem podlomení občané.
Tato prastará zkušenost dává pamětníkům – vedry nejvíce ohroženým – příležitost, jak se důstojně, ba stoicky, vyrovnat s náporem veder, která nám zasedla za krk jako upír. S počasím nic nenaděláš, i kdybys byl prastarý bolševik! Klima se totiž nebojí ani Stalina.
Ano, tedy větru, dešti a horku zvlášť neporučíme. Zdálo by se, že by se člověk mohl alespoň naučit poručit sám sobě. Například v malém, ne příliš tragickém, jenom nepříjemném: v dohodě o tom, kdo vlastně bude v této zemi vládnout. Problém "jak” bude panovat, to už jsme my, občané, jaksi vzdali. Vidíme, že se všechno řítí k jakési trhovecké dohodě, ale co se dá dělat, zavinily to hlavně naše hlasy!
Nicméně kdyby už se zvolenci domluvili alespoň na tom, že se vládnout bude! Je to únavné, to jejich nekonečné a na první pohled nesrozumitelné licitování… Ovšem, jak už řečeno: je to jenom malé, netragické a nepříjemné. Takové malé české. Vlastně legrace. Vždyť na ně pohleďte, na ty naše politiky! Jako když putimský strážmistr Flanderka a jeho věrní, včetně báby Plajznerky a obecního blázna Pepka Vyskoče, debatují o politické situaci s Josefem Švejkem a občas do toho přibrouknou na bombardón.
Doopravdy nesnesitelné, velké a tragické vedro koná se na Středním východě. Lidé umírají a řešení v nedohlednu. Česká krajní levice demonstruje kvůli nebohým mrtvým, ovšem jenom z té jedné strany. Kdyby se tak předtím sešla například jako výraz odporu proti vraždě židovských dětí ve školním autobusu! To by byly její mírové akce poněkud věrohodnější. Jinak je to demonstrování stejná komedie, jako ono někdejší poroučení větru, dešti! Jenom když se blbne ve věci krvavé, není to vůbec veselé.
Kolikrát už člověk během svého života zaslechl vančurovské: "Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným!” Patřilo to tradičně k létu deštivému, lázním a koupalištím nepřejícímu. Nyní mohli bychom to ucedit v létě vařícím, v němž jediná úleva je pod vodou. Pod tou je chladněji a spatříme tu jiný svět.
Je zlé léto. Příroda nás trestá a sami sobě neumíme poručit. Že bychom se s živly dohodli, to je představa věru zcela zábavná. Vždyť se neumíme dohodnout ani spolu.
