"Co to vezeš, Houško?“ optal se můj strýc Josef: "Je červenec. Přeci teď nebudeš stavět májku…“ Pan Houška, náš soused z vesnice Přešín, kde jsme trávíval prázdniny, se na strejdu pohrdlivě podíval z výše kozlíku a prskl: "To není žádná májka, ale anténa…“ Mlaskl a koně se dali do pohybu, po zemi drncala špic dlouhé jedle, kterou Houška vezl z lesa.
"Anténa?,” zamyslel se strejček… Ale dlouho nedumal, protože se právě chystal naučit mě chytat pstruhy do ruky a nebyl čas přemýšlet o blouznivostech souseda Houšky.
Od těch prázdnin uteklo už padesát let. Přesto do dneška vzpomínám, jak pan Houška vykopal hlubokou jámu, dlouhý strom zbavil kůry, spodek natřel izolační vrstvou, upevnil na špičku podivnou kovovou konstrukci, od níž se táhl kabel, a pak celé to monstrum vztyčil. Ano, bylo to vyšší než májka, však dole se nezpívalo, ani nehrozilo nebezpečí, že tajně přitáhnou z Nechánic nebo z Louňavé a podříznou ten strom, jak se snažili učinit o májkách, aby Přešín měl ostudu, taky nahoře na kmenu nebyl věnec a fábory, ale ono zvláštní zařízení.
A pak se soused Houška podíval na nás, kluky, kteří jsme stáli kolem a zírali, co to vyvádí, a řekl: "V šest večer přijďte…” Dost dobře jsme nechápali, proč nás zve, býval dost uzavřený, žil sám s maminkou a že by jen tak na potkání zval kdekoho, zvlášť malé kluky, na táčky, to tedy nezval…
Však zvědavost nás dovedla do Houškojc chalupy, stará paní nás rozesadila po židlích a soused spustil televizi. Velkou bednu s malou obrazovku. A na ní se hýbali drobouncí černobílí lidičci… První televize v obci Přešín až tam daleko, v konci brdských lesů.
Pak chodilo k Houškům půl vsi. O podvečerech děti, večer dospělí. Ta osamělá televize v poslední chalupě na konci vsi ještě nebyla médiem, které lidi vytrhává z pospolitosti a izoluje v uzavřených domovech. Naopak: ona zvala, spojovala, naváděla k rozsáhlým hovorům, hádkám… Až se hospodský ze Spolkového domu, zvaného Spolčák, zlobil, že mu Houškova televize odvádí hosty.
Nám dětem, když v neděli byla pohádka, rozdala vždycky paní Houšková buchty, musela jich, chudina, péct o pekáč víc od chvíle, kdy její syn přitáhl domů tu bedýnku a vztyčil anténu, vyšší nežli májka. A my pak koukali a koukali a když pohádka skončila, šli jsme na hřiště, které bylo hned vedle Houškojc stavení, a činili lumpárny. Nebo do lesa, který byl jen přes pole, a tam jsme je činili také.
To už je let! Nyní hašteří se o televizní poplatky, chystá se digitalizace, rozběhl se celodenní zpravodajský kanál, obrazovky jsou velké a barevné, ba plazmové, antény nemusejí být vyšší než májka. Je jiný svět. I v něm jsou ale prázdniny. Užívá si je i moje vnučka Karolina a občas přes přísné protesty mé dcery utrhne si i v krásném dni kousek televizního vysílání. Neboť televize jako ty prázdniny zůstala.
Nedávno slavila zdejší televize padesát let. Letos napadlo mě, že když je to půl století od chvíle, kdy soused Houška vztyčil anténu vyšší než májku, chtělo by to taky oslavu. Malou. Soukromou. Tedy vzal jsem vnučku a šli jsme se podívat do obce Přešín na místo, kde stával jedlový stožár té obrovské antény. Už tam nestojí. Ostatně ani hřiště už není. Ani pan Houška již nebydlí v chalupě, ve které jsme jedli k televizní pohádce buchty.
Televize ale v té chalupě je. I ve staveních kolem. Lidé se k ní nescházejí. Jsou rozeseti každý u té své. Vyprávěl jsem Karolínce, jak jsme se v houfu, my děti, naši rodiče a dědečkové a babičky, chodili dívat k Houškům, a ta desetiletá mi řekla: "Ale, dědo, to muselo bejt blbý. To jste se rušili… Na televizi je přece potřeba klid!” A já už nic neříkal, jenom jsem se podíval na to místo, kde stávala a už nestojí anténa vyšší než májka.
