Už to nikdy nebude mýtus olympijských her. Všechno, co se kolem jejich pořádání děje, nemá s prastarými (byť v mnohém Pierre de Coubertinem a jeho přáteli vykonstruovanými a na současnost naroubovanými) ideály nic společného. Pokud antický svět v době her neválčil, nyní se samo jejich konání stalo válkou. Pravda, zatím ne ve zcela horkém smyslu slova. Ovšem atributy minimálně války psychologické mezi svobodomyslnými lidmi a podivným politickým čínským systémem, který "obohatil" totalitní bolševismus drsnými rysy prakapitalismu (nebo naopak), jsou zřetelné.
Olympijská válka
Že politika do sportu nepatří, je dávno vyčichlý flanc. Je zřejmé, jak je v něm usazena jako kal. Samozřejmě stejně jako peníze. Olympijské hry v Berlíně 1936 byly hnědé a prohajlované. Na Mexiko 1968 a s ním spojené afroamerické demonstrace proti přežívajícím znakům apartheidu v USA lze sotva zapomenout. Stejně tak i na gesto, s nímž po návratu z týchž her do okupované vlasti Věra Čáslavská odevzdala svoje zlaté medaile „mužům pražského jara“ (byť o právu oněch pánů na ně možno pochybovat). A co Mnichov 1972 a palestinským komandem zavraždění židovští sportovci a následná politikářská neschopnost olympijských šéfů na tento zločin patřičně reagovat?
Také se říká, že francouzští cyklisté se údajně účastnili hanebného „Závodu míru“ okolo černobylských obětí za sovětskou podporu ZOH v Albertville. Možná je to pomluva, ale ve sportovním a olympijském světě nic není nemožné. Politika a zase politika. Od nepaměti ji měly olympijské hry v kožichu usazenou jako veš a teď někdo přichází kázat, že by ji do nich neměli nějací protibetští aktivisté zanášet? Už dávno před nimi hry politikařením nakazili politici a jim poplatní olympijští funkcionáři. Nejprve to rozehrají a potom svatouškovsky fňukají a házejí to na druhé!
Olympijské hry jsou zpolitizovány. A nejenom ty letošní. Sotva si teď mohou olympijští funkcionáři stěžovat, že jejich představa míru s kdekým, kdo má sílu prosadit se jako pořadatel her, je narušena nějakou aktivistickou válkou. Tu válku přece zahájili oni. Vytvořili pro ni veškeré podmínky. Dodali jí střelivo. Co si mysleli? Že si začnou a nikdo neodpoví? V tom případě je nutno je označit nejen jako politikáře, ale ještě navíc jako politikáře neprozíravé, mizerné, přitroublé.
Starý zálesák Ernest Thompson Seton takovým přezdíval: hlupák, který nevěděl, že je puška nabitá. Což o těch, kdo rozhodli o přidělení olympijských her Číně, platí do písmene. Ta flinta byla naládovaná k prasknutí. Ať s volbou Pekingu jako olympijského pořádajícího souhlasíme nebo ne, muselo se přece předvídat, co se nakonec přihodí. Teď oněm bafuňářům, kteří nepředvídali, nezbývá, než to celé ustát. Se ctí už to nejspíš nebude. Jen si je představte, jak v Pekingu přicmrndují čínským papalášům! Ale alespoň „tak nějak“ by se to hoši od olympiády měli snažit protancovat… Nicméně s olivovými mávátky olympijských mírotvorců ať už to na soudné lidi nezkoušejí.