Máme si kazit svátky jara nějakým bičováním, trním, nebo dokonce smrtí na kříži? Proč přemýšlet o oběti za viny veškerenstva, když nás příroda přímo vybízí, abychom slavili život? Tak se můžeme ptát, máme-li Velikonoce jen za slavnost kočiček, kraslic a pomlázek. Jenže je to složitější - ony ty velikonoční hrátky jsou vyvrcholením něčeho důležitého.
Žijeme v zemi formované křesťanstvím, také evropské zvyky, tradice a hodnotový systém jsou z křesťanství odvozeny. Proto si jen připomeňme, že zakladatelem křesťanství byl syn židovské matky (a podle Bible i židovského Hospodina - křesťanského Boha Otce) jménem Ježíš. Jeho narození v Betlémě před zhruba dvěma tisíci let svět slaví o Vánocích. Rozmezí mezi Ježíšovým narozením (Vánocemi) a smrtí (Velikonocemi) představuje v našem kalendáři necelé čtyři měsíce, skutečný život historického Ježíše Krista však trval zhruba 33 let.
O jeho životní pouti máme písemné zprávy čtyř Kristových současníků (učedníků), zachycené ve čtyřech evangeliích Nového zákona. Jejich líčení lze ve stručnosti shrnout jako svědectví o učení a skutcích člověka, jenž vidí věci pronikavě jinak a disponuje nepochopitelnou mocí (uzdravování, oživování), popírající fyzikální zákony i hranice lidských možností. Pozvolna učedníci chápou Ježíše jako toho, kdo se projevuje jako syn Boží na zemi. Z jejich poznání, ze slov a činů jejich Mistra, vzniká křesťanská víra, vzniká Nový zákon. Ten sice navazuje na Starý zákon, ale uznáním Ježíše za Mesiáše - spasitele, který podle židovské víry teprve má přijít, aby vládl židovskému národu, starozákonní tradici daleko přesahuje. A v tom byl kámen úrazu, pro nějž židovská velerada prosadila u římského místodržitele Piláta Ježíšovo ukřižování.
Dnes, na Zelený čtvrtek, si křesťané připomínají Kristův vjezd na oslátku do Jeruzaléma, kdy mu nadšené zástupy prostíraly na cestu roucha a palmové listy. Ale zítřek - Velký pátek, to je už den lidské tragédie - Ježíšovy potupné smrti na kříži. Přece však, právě smrt, kterou dobrovolně (ač Boží syn!) přijal, položila základ dvěma článkům křesťanské víry: v sílu oběti (i za nás) a v nekonečný život duše. To jsou i dvě nejobtížněji pochopitelná tajemství Velké noci; k jejich přijetí nestačí pouhá fakta, hlavní je dispozice a (nezasloužená) milost uvěřit. Přesto uvěřily, věří a ještě uvěří miliony lidí, rozhodně ne k jejich škodě. Bílá sobota - toť jednodenní ticho ve skalním hrobě, z něhož Kristus v noci na neděli vyšel živý. To jsou hlavní velikonoční dny, které lze symbolicky prožívat i v křesťanských chrámech současného světa.
A poselství pro dnešní dobu? Můžeme se ptát po smyslu Ježíšovy oběti pro nás. Martin Luther King odpovídá slovy: „Nenávist rozežírá osobnost, zatímco láska ji úžasným a nevysvětlitelným způsobem zoceluje. Nenávist rozbíjí a strhává dolů, láska buduje a je tvořivá.“ Velikonoce vlastně vůbec nekončí zle, ale radostně. Dávají naději až za horizont, za nějž nevidíme. Kvůli téhle naději jsou Velikonoce dokonce většími svátky než Vánoce.
