Říjen není jen měsícem takřka poklidného vzniku Československa, je také divokým počátkem portugalské republiky. Násilným svržením monarchie byl právě před sto lety na západní výspě evropského kontinentu zahájen vývoj, který rozhodně nelze nazvat pokojným. Zatímco v Praze 28.10.1918 prozatímní Národní výbor v klidu převzal Obilní ústav a dohodl s c.k. místodržitelstvím „bezpečnost osob a majetku“, Lisabon byl 05.10.1910 obklíčen armádou a zfanatizovaný dav zbavil krále Manuela II. trůnu. Motorem drsných společenských změn v Portugalsku byla nespokojenost s politikou monarchie, živená především anarchisty a zednářskými lóžemi. Stejně nenáviděným objektem tajné zednářské činnosti bylo katolické náboženství, proti němuž portugalští zednáři řadu let intrikovali a ihned po vyhlášení republiky zahájili jeho tvrdou perzekuci.
Krvavou předehrou jedné z nejtemnějších kapitol portugalské historie se už o dva roky dříve stala vražda krále Karla I. a následníka trůnu Ludvíka Filipa. Na královskou rodinu, která se vracela z vánočního oddechu ve venkovském sídle do Lisabonu, zaútočila 1. února 1908 na Palácovém náměstí palbou z automatických zbraní dvojice zednářských fanatiků. Král byl okamžitě mrtev, následník trůnu zemřel po 20 minutách. Oba atentátníci byli na místě zastřeleni, iniciátoři atentátu však unikli spravedlnosti. Mladší syn Manuel, který byl zraněn kulkou do ramene, se ujal královského úřadu ani ne dvacetiletý. Nezkušený panovník nedokázal účinně vzdorovat republikánským spiklencům a po vojenském převratu v říjnu 1910 byl přinucen k abdikaci a útěku do Anglie. Portugalsko se tak stalo po Francii, Švýcarsku a San Marinu čtvrtou republikou v Evropě. Ačkoliv se tato republika proklamovala jako demokratická a nacionalistická, od počátku vyvolávala odpor především u vlastních obyvatel. Většinu totiž tvořili silně věřící zemědělci, kteří proticírkevní politiku republikánské vlády odmítali a k direktivnímu řízení ekonomiky se stavěli skepticky.
Iracionální protináboženská zášť republikánské vlády vedené premiérem Alfonso Costou, velmistrem lóže Velký Orient, byla zcela bezprecedentní. Okamžitě byly zrušeny všechny katolické řády a kongregace, jejich majetek byl zestátněn; veškerý církevní majetek včetně kostelů a jejich mobiliářů pak byl konfiskován na základě dekretu o odluce církve od státu v dubnu 1911. Církev si směla kostely pouze pronajímat, kněží mohli žít jen z příspěvků věřících, z nichž si ovšem třetinu ponechával stát. Řeholníci, kteří se odmítli sekularizovat, byli vyhnáni, jezuité zbaveni státního občanství. Byly zavírány teologické fakulty i bohoslovecké semináře, bylo zakázáno vyučovat náboženství na všech stupních škol. Diplomatické styky s Vatikánem byly přerušeny, na katolické svátky byla zavedena pracovní povinnost. Kněžím bylo zakázáno nosit na veřejnosti kněžský oděv, dokonce i zvonění kostelních zvonů bylo podrobeno restrikci. Vojáci v uniformách se nesměli účastnit bohoslužeb, z armády byli odstraněni vojenští duchovní. Civilní komisaři jmenovaní vládou dohlíželi na náboženské obřady a stát určoval i počet a čas konání bohoslužeb. Jako „vánoční dárek“ rodinám vydala vláda na Boží hod vánoční 25.12.1910 dekret, jímž dala konkubinátu stejná práva jako manželství; občanským zákoníkem pak byly právně zneplatněny všechny náboženské akty, tedy i církevní sňatky. Ministerský předseda Costa se nechal slyšet, že díky těmto opatřením bude katolictví v Portugalsku „během dvou generací zcela vymýceno“.
Kromě proticírkevních diskriminačních zákonů byl od začátku Costovy „osvícené“ revoluce rozpoután vůči katolíkům bezuzdný teror, spočívající jednak v „honbě na kněze“ a jednak v ničení kostelů, klášterů a redakcí katolických časopisů. Jen kněží bylo zabito přes sto, počet povražděných katolických laiků byl dvakrát větší než počet portugalských obětí první světové války. Pogromy na katolíky měly na svědomí především zednářské a anarchistické bojůvky zmobilizované Costou. Jednou z nejkrvavějších teroristických akcí byl bombový útok na procesí ke cti sv. Antonína Paduánského, při němž 10.06.1913 vedle velkého počtu dospělých zahynuly i děti. Ale republikánští a demokratičtí poslanci stříleli své odpůrce i přímo v parlamentu. Na ochranu svých vyslanectví v Lisabonu před útoky lůzy musely vlády několika států vyslat ozbrojené oddíly. Tato tzv. první republika byla za své trvání od r. 1910 do r. 1926 v permanentní politické krizi. Jen vládních kabinetů se za těchto šestnáct let vystřídalo 42(!).
V zoufalé hospodářské situaci byl po vojenském převratu v r. 1926 povolán novými vládci na ministerstvo financí António de Oliveira Salazar, pravověrný katolík a profesor ekonomie na univerzitě v Coimbře. O šest let později se Salazar stává předsedou vlády a řídí Portugalsko až do r. 1968, tedy plných 36 let. Po zednářských a vojenských vládách zdědil kromě anarchií rozvrácené a vyhladovělé země i více než padesátiprocentní negramotnost. Proto vyhlásil program „škola do každé vesnice“ a bez odkladu ho začal realizovat. Salazar zakázal všechny extremistické politické strany, včetně komunistické, socialistické, fašistické a nacionálně socialistické. Byla vyhlášena nová ústava Estado Novo, obsahující m.j. formulaci o Bohu jako nejvyšším zákonodárci. Základem ekonomického systému bylo korporativní uspořádání, které vycházelo ze sociální nauky církve a účinně předcházelo třídnímu boji ve společnosti. Za druhé světové války zachovalo Portugalsko neutralitu, poskytlo však spojencům Azory a Madeiru k vojenskému využití. V r. 1949 se pod Salazarovým vedením stalo členem NATO.
I když komunistická, marxistická a liberální propaganda označuje Salazara za totalitního diktátora, faktem je, že tento skromný a zbožný státník přinesl těžce zkoušenému Portugalsku mír a prosperitu. Polský kardinál Stefan Wyszyński předákům Solidarity o Salazarovi řekl: „Dosáhl toho, že jeho země, stále neklidná, plná nejrůznějšího násilí, se stala zemí míru a blahobytu. Proto byla jeho metoda nazvána mírovou revolucí.“ A třebaže po levicovém vojenském puči v r. 1974 a nástupu vojenské junty byla Salazarova památka třicet let programově špiněna, portugalský národ v lidovém hlasování r. 2007 Salazara ocenil jako „největšího Portugalce všech dob“.
- Portugalsko autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/156/15543.jpg
- Ježíš na kříži autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/797/79685.jpg
- Antonio Salazar autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2058/205758.jpg
