Minulý týden pohřbili v Plzni plukovníka Luboše Hrušku. Co jen bych za to dal, kdyby se toto jméno vrylo do paměti Čechů alespoň zčásti tak hluboko jako u tolika lidí, kteří si to mnohem méně zaslouží.
Budiž vzdán dík České televizi, že v pondělí pohotově zařadila osm let starý rozhovor Terezy Brdečkové s Lubošem Hruškou z cyklu „Ještě jsem tady”. Neboť tehdy, v roce 1999, zde Luboš Hruška skutečně ještě byl v plné síle a energii i v dynamice svého slovního projevu, jak jsem ho i já zažil o několik let později při našem posledním setkání, kdy jsme spolu strávili přátelské odpoledne v jeho plzeňském bytě. Ano, bůh zaplať České televizi, že v den Hruškova pohřbu na něj vzpomněla – bohužel, stalo se tak až v poslední hodině toho dne – tedy po jedenácté v noci a na druhém programu, kdy je pravděpodobnost, že by to sledovali zejména mladí lidé, naprosto mizivá.
Luboš Hruška byl můj vrstevník narozený do stejné doby a postižený ve svém životním rozletu podobným osudem – to jest chycený na hranicích při útěku za svobodou. Jeho trest však byl mnohem tvrdší než můj, protože on byl voják z povolání. V televizním medailonu vyprávěl, že se na vojnu nedal dobrovolně, ale na přání svého otce. Ve svém nitru se však i jako voják nestal stůj co stůj nějakým hr…hrdinou – o čemž kromě jiného svědčí i to, že byl na hranicích dopaden nikoliv se zbraní, ale s vodou v ruce, když se posiloval u pohraničního potůčku. Na druhé straně v něm služba v armádě utvrdila vnitřní statečnost a odolnost, jejíž základy mu dala už vlastenecká výchova v rodině a v Sokole.
Rozhlasová redaktorka Ludmila Vrkočová teď vydala vlastním nákladem pozoruhodnou knihu nazvanou Svědectví. Jsou to přímé výpovědi politických vězňů komunistického režimu z předlouhých třiceti let mezi rokem 1947 až 1976. Při čtení té knihy se mi potvrdilo to, co jsem sám zažil nebo slyšel od věrohodných spoluvězňů – totiž že za komunistů byly možné snad všechny způsoby perzekuce, obsahující nejrůznější druhy zločinů – od fyzického a psychického týrání až ke skutečným vraždám – někdy justičním, častěji však k těm pomalejším, nejustičním. A čím déle kdo v rozmanitých typech komunistických žalářů pobyl, tím větší rozmanitost onoho týrání mohl zakusit.
Luboš Hruška za svých, tuším jedenáct let takto strávených, z gruntu poznal to, čím tak či onak prošlo všech 205 000 politických vězňů. Ten život na hraně měl však paradoxně některé kladné stránky, jež jen vzácně bývá dáno poznat lidem žijícím v podmínkách normálnějších. Mám na mysli protiklad dvou i vnitřně protikladných pojmů, totiž absolutní samoty a absolutní nesamoty. Absolutní samota, v níž každý politický vězeň strávil někdy kratší, někdy neuvěřitelně dlouhý čas – Luboš Hruška to sečetl dohromady na více než dva roky – přinášel s sebou samozřejmě všechny hrůzy nucené lidské izolace, někdy v úplné tmě, v zimě a o hladu. Na druhé straně však dával člověku velké milosti dopřávané jen některým pobožným poustevníkům, to jest možnost absolutní kontemplace. U politických vězňů v tom někdy více převažovala víra, jindy získané vědomosti a zkušenosti, nejčastěji však jejich vzájemné propojení.
Na druhé straně absolutní nesamota, do níž pak býval politický vězeň vysazen, znamenala sice velké uvolnění z tísně samoty, ale přinesla zase téměř nemožnost vlastního soukromí a odpoutání od stálé přítomnosti často i mnoha lidí na prostoru ještě mnohem uzavřenějším než skýtá ona příslovečná ponorka. Ovšem byla zde možnost vyslechnout mnohdy nedocenitelné myšlenky a vědomosti vzdělaných spoluvězňů a mnohému se naučit.
Takže kdo měl dost síly překonat negativní stránky těchto protikladů a využít jejich na svobodě těžko dostupných výhod, měl velkou naději stát se člověkem moudřejším než mnozí z těch, kteří podobnou drastickou zkušeností neprošli. Luboše Hrušku to přivedlo k hluboké křesťanské víře a k náležité pokoře a skromnosti tolik chybějící dnešnímu světu. Sám byl soudním výrokem zbaven veškerého majetku a ještě po návratu měl platit 29 korun za každý den své vazby. To jsme museli všichni a věřte, šlo to do tisíců, takže naše první vydělané peníze jsme potupně museli dát na další rozkvět komunistických kriminálů. Když však byl později odsouzen i Hruškův otec, jeho majetek už nepropadl ve prospěch státu - a tak mu na okraji Plzně zůstal velký ovocný sad s úrodnými stromy.
Zkuste si jen představit sílu Lubošova přesvědčení, když dokázal přemluvit svého otce po návratu jich obou domů, aby mu dovolil ty krásné a plodné ovocné stromy pokácet a vytvořit z rodinného pozemku meditační zahradu věnovanou obětem zla, kde by každý, kdo je toho schopen, soustředil své myšlenky k věcem a činům dobrým i obecně prospěšným. Vytvoření této oázy krásy a pokory věnoval Luboš Hruška čtvrtstoletí usilovné práce s výsledkem inspirujícím každého návštěvníka, aby se v úžasu oddal tomuto spojení přírodní krásy s umělecko-náboženským pojetím soch Romana Podhrázského.
V doprovodu Luboše Hrušky jsme tam jednou procházeli s Pavlem Tigridem a dnes už také zesnulou Marií Puldovou, někdejší pracovnicí Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, jejíž tvář byla znetvořená barbarským pumovým útokem na československé oddělení v roce 1981. Já vím, Pavel Minařík to nezpůsobil, on jen takový útok své estébácké centrále usilovně doporučoval. Měl by ho do té meditační zahrady obětí zla někdo zavést, aby se zamyslel nad tím, čemu zasvětil život on a čemu Luboš Hruška.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
