Šumavu ještě pokrývá půlmetrový sněhový příkrov, ale ovzduší kolem tamějšího národního parku už zase rozpalují emoce. Tentokrát nejde o kácení kůrovcem napadených smrků, ale o budoucí rozlohu první zóny parku. Ta má podle ministerského návrhu zákona o NP Šumava činit 26,53 % rozlohy území, přičemž dalších téměř devět procent plochy se do režimu nejpřísnější ochrany bude začleňovat postupně. Našim ekologickým aktivistům se to ale zdá málo a argumentují dopisem, který jejich zahraniční kolegové zaslali ministru životního prostředí Tomáši Chalupovi. Dopis je podle mluvčího Hnutí Duha Jaromíra Bláhy „zatím nejostřeji formulovaným“ zahraničním apelem, aby návrhy nových předpisů „nezpůsobily zničení vzácné šumavské přírody“.
Signatáři dopisu, mezi nimiž jsou ředitelé národních parků z Rakouska, Itálie nebo Švýcarska a další ekologové, mj. doporučují, aby rozsah nejcennějších zón neklesl pod 26 procent a do roku 2030 se zdvojnásobil. V reakci na první část jejich návrhu ministr Chalupa řekl, že signatáři v podstatě žádají to samé, co obsahuje ministerský návrh zákona. „My žádné oblasti statut první zóny neodebíráme. To, že někdo jiný povídá v zahraničí nesmysly a oni na to naskočí, to je jiná záležitost. Dnes je 13 procent území šumavského národního parku v první zóně na 135 ostrůvcích. Můj návrh počítá s tím, že těch území bude 35 spojených do větších celků a že budou na 26 procentech,“ uvedl Chalupa. Pokud jde o definitivní rozlohu, ministrův návrh počítá s rozšiřováním ve třech krocích, přičemž poslední by se realizoval za 45 let. Podobný, z hlediska ekologů ještě nepříznivější, návrh zákona předložil také Plzeňský kraj. „Náš návrh sceluje současnou roztříštěnou zonaci a zvyšuje podíl první zóny ochrany přírody ze současných zhruba 13 procent na 18 procent území parku. Za dvacet až třicet let by mohla první zóna tvořit až zhruba 35 procent území Národního parku Šumava,“ vysvětlil radní Plzeňského kraje Václav Štekl. Tento návrh už v prvním čtení schválila většina poslanců.
Oba návrhy zákona (ministerský teprve míří do vlády) jsou dle svých předkladatelů kompromisem mezi požadavky ekologů a zájmy místních obyvatel, mezi ponecháním přírody svému osudu a hospodářským či rekreačním využitím šumavských lesů. Proti rozšiřování první zóny jsou zejména obyvatelé horských obcí, kteří se kvůli likvidaci lesa kůrovcem obávají poklesu zaměstnanosti v lesnických profesích a dalšího propadu zájmu turistů. Jedenáct tisíc místních občanů podepsalo petici, v níž varují, že zvětšení první zóny uzavře některé oblasti a přispěje k šíření populace lýkožrouta smrkového. „Rozumím obavám občanů, aby se pro běžný, civilní život podmínky nezhoršily,“ uvedl Milan Štěch, předseda Senátu, který se jejich peticí zabývá. Horalé podporují boj proti kůrovci všemi prostředky a vedení parku se jim snaží vycházet vstříc. Pokácené plochy se vloni výrazně zmenšily a v letošním roce bude podle mluvčího parku Pavla Pechouška vykáceno nejméně stromů za posledních sedm let. S doplněním vykácených a sázením nových stromů pomáhají i občané z různých částí republiky. Jen v loňském létě vysázeli pracovníci parku spolu s dobrovolníky statisíce sazenic buků, jedlí a jeřábů, které mají lesy ochránit před kůrovcem.
Zcela jiný názor na působení lýkožrouta mají ovšem ekologové. Podle předsedy stínové rady šumavského parku Jakuba Hrušky přirozená obnova horských smrčin dokazuje, že umělá výsadba nových stromků je „zbytečné vyhazování peněz“. Ani ochránci přírody ze sousedního Národního parku Bavorský les kůrovce za škůdce nepovažují. „Z obávaného škůdce se stal klíčový druh pro druhovou rozmanitost vysokohorských smrkových porostů,“ soudí např. Marco Heurich z bavorského parku. A bývalý ředitel parku Hans Bilbelriether dokonce tvrdí, že přirozená obnova lesa za pomoci kůrovce má i pozitivní efekt pro turistiku. V očích ekologů není tedy lýkožrout smrkový žádným přírodním škůdcem, ale naopak velmi vítaným zachráncem „druhové rozmanitosti“ – neboli ekology vysněné divočiny. I ve zmíněném dopise ministru Chalupovi ekologové tvrdí, že Šumava je známá jako „Divoké srdce Evropy“ – a to prý díky samovolnému vývoji, jehož součástí je i kůrovec. Přitom ještě donedávna se Šumavě říkalo „Zelená střecha Evropy“. To platilo do roku 2003, kdy se podnikatelům s divočinou podařilo odstranit lesnického ředitele parku Ivana Žlábka, a kdy po ponechání nezpracovaného dřeva v bezzásahových zónách po orkánu Kyrill došlo k enormnímu namnožení lýkožrouta. Tehdy mělo být podle koncepce „ochrany přírody a krajiny v NP Šumava“ samovolnému vývoji ponecháno dokonce 75 % plochy parku.
Není divu, že právě v té době vyrostli maximalisté, kterým je dnes 50 % bezzásahových ploch ve výhledu do r. 2058 let málo. Proto mobilizují zahraniční kolegy a vyhrožují vyškrtnutím NP Šumava z mezinárodního seznamu národních parků. Aby mohli svou vizi divočiny s využitím kůrovce realizovat, usilují také o znovuzískání rozhodujících postů ve vedení národního parku a v exekutivě. Jejich představě uměle zdivočelé po staletí hospodářsky využívané krajiny se šumavské obce právem brání. „Nejvíc škodí Šumavě nekompetentní ochránci přírody, kteří si z ní udělali laboratoř pro nezodpovědné experimenty,“ říká předseda Svazu obcí NP Šumava Jiří Hůlka. Také ministr Chalupa tentokrát zájmy obcí respektuje. „Že by se některým líbilo to dostat na víc území, tomu já rozumím, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že žijeme v oblasti, kde jsou lidé, kde jsou obce,“ komentuje Tomáš Chalupa snahy o maximalizaci území prvních zón.
Kůrovce jako svého dobrodince Šumavané opravdu vidět nemohou.
