Tuto neděli uplyne sto let od narození moravského filosofa Josefa Šafaříka. Patnáct let už nežije, ale málokdo o něm věděl i za jeho života. Upadl by patrně v úplné zapomenutí, kdyby o něm v době své největší slávy neprohlásil prezident Havel, že právě Šafařík měl největší vliv na jeho myšlenkový vývoj.
Lze tedy předpokládat, že když byl Havel ve světě prezentován jako prezident-filosof, byla to nepochybně i zásluha onoho málo známého Josefa Šafaříka. Patrně to nebylo jen působení jednosměrné, protože Josef Šafařík v šedesátých letech psal v brněnském Hostu do domu o Havlových prvních hrách, v nichž zřejmě nacházel souznění s hlavním tématem své vlastní filosofie podrobující velmi kritickému zkoumání pragmatické technické myšlení našeho věku.
A zde je i jistá podoba obou těch životů. Václav Havel vzhledem ke svému oboustrannému buržoaznímu původu nemohl studovat to, co by chtěl. A tak se vlastně po celá padesátá léta pohyboval v různých technických oborech. Podobně o generaci starší Josef Šafařík absolvoval studium stavebního inženýrství, což bylo i rodinné povolání Havlových předků – a za první republiky byl nějaký čas zaměstnán na stavbách silnic. Po celé následující půlstoletí naší národní nesvobody se však věnoval pouze své zálibě ve filosofii a literární práci. Zlé politické poměry však značně omezovaly jeho publikační možnosti a tak několik jeho knih mohlo vyjít jen ve světlejších dobách uvolněné cenzury. V roce 1969 ještě před nástupem normalizace se tak podařilo vydat jeho stěžejní knihu Člověk ve věku stroje, jejíhož druhého vydání se pak dočkal až za Havlova prezidentství – nedlouho před svou smrtí roku 1992.
Sté výročí narození Josefa Šafaříka by nemělo být jen mementem, abychom nenechali upadnout do zapomenutí osobnost, jejímuž myšlení se dostalo tak mohutné celosvětové ozvěny v projevech Václava Havla, a to zejména v neustálém upozorňování na úpadek lidskosti s rozvojem technického pokroku, ale abychom se zamysleli nad tím, zdali do hierarchie našich hodnot pojem filosofie ještě vůbec patří. Doslovný překlad tohoto prý Pythagorova označení je láska k moudrosti. A moudrost by pak měla být nejvyšší trestí nejen lidského myšlení, ale i zralé životní zkušenosti. Jakkoliv se filosofie zahrnuje do kategorie vědy, přesahuje tuto disciplínu za její dosažené výsledky a pohybuje se někde mezi hypotézou a vírou, přičemž nikdy nesmí opustit pevnou půdu reality. Ta realita nemusí být vždy synonymem dobra, takže z ní domyšlená pravda – hlavní meta každého filosofického přemýšlení – nemusí reprezentovat dobro samo.
Je překvapivé, jak málo skutečných filosofů s takto širokým záběrem svého teoretického i prakticky aplikovaného světového názoru dnes kolem sebe nacházíme. S těmi, kteří zasahují do naší každodenní současnosti, jako je třeba právě Václav Havel či Václav Bělohradský, často nesouhlasíme, zatímco těm, kteří se zabývají čistě filosofickými pojmy jako je třeba neontologie čili ontologie nejsoucího, zase ani zbla nerozumíme. Faktem je, že například mezi takzvanými tématy dne, která stanice Český rozhlas 2 – Praha neúnavně každý den nastoluje a s posluchači probírá, se pojem filosofie myslím ještě nevyskytl. A i ve školách se tento předmět pojímá spíš jako dějiny filosofie, kde se žáci biflují Herakleitův výrok, že vše plyne (panta rei) a že základem všeho je oheň, aniž se kriticky zkoumá, proč by to mělo být právě tak a ne jinak.
Přes veškerou odtažitost myšlení filosofů tváří v tvář lidstvu, jehož počet se jen za těch sto let od narození Šafaříka více než ztrojnásobil a jehož velká část se musí zabývat především myšlením na obstarávání základních životních potřeb, a na druhé straně tváří v tvář jiné části lidstva zcela zpohodlněné v blahobytu a neochotné se ve svém myšlení pozdvihnout nad úroveň bulváru a telenovely, přesto přese vše je nutné si uvědomit, že začátek 21. století staví do popředí základní pojem společný filosofii i každému jedinci na této planetě – totiž existenci života vůbec a toho lidského zvláště. Mám na mysli to, kam překotný technický pokrok snažící se o co největší materiální uspokojení přivedl přirozený domov nás všech. Je velkým úkolem i filosofů Šafaříkova typu, aby před tímto nebezpečím hlasitě varovali a pomáhali tak nápravě věcí lidských i přírodních.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
