Jedna stála, dívala se, druhá se točila dokola jako holub na báni a snímala okolí kamerou. Kolem nich pobíhal mladý kluk a fotografoval. Možná syn, možná vnuk. Třeba obojí. Jedné syn, druhé vnuk. Věk a podobu těch dam šlo totiž sotva odhadnout. Byly od shora až dolů zahalené. Jenom zvědavé oči jim vykukovaly skrze roušky na tváři. Muslimky. Postavou takové pěkně rozlehlé. Jako selky. Žádné Šeherezády. I když co člověk ví, kdyby odmotaly všechen ten textil…
Být to před pár lety, uměl bych si představit, že se u nich zastaví lačný televizní štáb a natočí malou reportáž o tom, jak se jim líbí Praha. Taková hezká žánrová exotická kombinace pro novinářskou sezónu, jíž se kdysi říkávalo okurková. „Jak se vám tady líbí?” zeptala by se fešná slečna s mikrofonem, označeným televizním logem. “Moc hezké. Praha je krásná,” řekly by. Vždyť taky nový Smíchov tam u Anděla není nijak ošklivý. Navíc kousek dál Bertramka. Třeba by některá z těch dvou připodotkla, že zná Mozarta. Případně by se ten mládenec mohl blýsknout multikulturním rozhledem: „Já viděl ten film od Formana,” řekl by, “Forman je váš známý režisér,” a usmíval by se, jaký že je chytrák. Bodejť by taky ne, když se zrovna chystá, že půjde do Evropy studovat.
Tak by to mohlo být před pár lety…
Jenomže letos není okurková sezóna. Je období Londýna a Šarm aš-Šajchu. Večer před tím, než jsem potkal ty dvě zahalené dámy, díval jsem se v televizi na záběry, které neměly vůbec nic společného s mírumilovným, nudným létem, v němž se musejí aktuální zprávy vymýšlet či všelijak formálně okrašlovat a obsahově nafukovat.
Uměl bych si představit, jak k těm dvěma muslimským ženám a jejich synovi či vnukovi (možná také to byl jedné syn a druhé synovec, protože to mohly být sestry) přistoupí televizní reportér a velmi stroze se zeptá: "Co byste, milé dámy, řekly tomu, že by to tady teď, v tuto chvíli, v okamžiku, kdy si prohlížíte, jak je Praha pěkná, mohlo bouchnout?”
Že by to byla zlá a nezdvořilá otázka?
Díval jsem se po lidech, kteří šli kolem těch muslimských paní a představoval si, že by onu reportáž točil opravdu velmi citlivý režisér a kameraman s velkým smyslem pro řemeslo. Stačilo by na začátku natočit andělskou křižovatku, pak ony ženy a pak jenom detaily očí kolemjdoucích. Byly nedůvěřivé, plné podivné zvědavosti a nejistoty. Našli se i tací, kteří natáčející dámy a fotografujícího mládence obešli velkým obloukem.
Muž na refýži ucedil: „To si to tady natáčejí a fotí, aby věděli, kam dát bombu?” A aby toho nebylo dost, dodal: „Kdo ví, co mají pod těma hadrama…” Byla to legrace, pravda… ale vůbec ne přátelská a laskavá.
Většina se včera dívala na televizi. Většina viděla ty záběry. Velmi neokurkové. Ještě pořád se ty obrázky jakoby chvěly v očích lidí, kteří šli okolo.
„Nedůvěra patří do čeledi hlodavců,” řekl Rudyard Kipling. Umí ohryzávat kousek po kousku z lidství.
Najednou jsem se slyšel, jak já, člověk, který se považuje za tolerantního, většinou nad věcí, odmítajícího podléhat davovým náladám, říkám tomu muži z refýže: "To je v pořádku. Ten kluk nemá batůžek…”
Oba jsme se uchechtli. Jsme přece ze Švejkovy krve. Taková legrace…
Takový nehezký žánrový obrázek z letního odpoledne v Praze, na Smíchově, u Anděla. Taková smutná reportáž.
