V každodenním přívalu senzačních, ale často jen pseudosenzačních mediálních námětů je správné oživovat u těch důležitějších zájem veřejnosti i v době, kdy pozornost médií už pohasla, a podívat se těm věcem hlouběji pod kůži. To si zřejmě uvědomil i redaktor deníku Právo Alexander Kramer, když do poněkud ztichlých vod kolem stavby nové budovy Národní knihovny na pražské Letné přinesl minulou sobotu velmi rozsáhlý rozhovor s autorem jejího návrhu, britským architektem českého původu Janem Kaplickým. Dověděli jsme se tak nové a zajímavé poznatky.
Sám pocházím z rodu, kde navrhování a realizace staveb byla povoláním několika generací. To ve mně zanechalo velmi živý zájem o tento obor lidské činnosti, jehož produkty jsem se laickým okem snažil sledovat ve všech částech světa, kam jsem se dostal. Bez předsudků sem tedy přijal i návrh Národní knihovny na Letné, jehož inspirační zdroje teď Kaplický ve zmíněném rozhovoru charakterizuje takto: Nikoliv chobotnice, ale jistý druh medúzy, pak prý některé tvary lidského těla a dokonce i předválečné bunkry v českém pohraničí. Oko u vrcholu ho napadlo při pohledu na jednu cukřenku a barevně ho prý inspirovaly pražské barokní kostely s převažující zlatou, ale současně také barva šampaňského. Takže dost podivná inspirační všehochuť, ale proč ne? I tak se ten návrh podle průzkumu pětapadesáti procentům Čechů líbí. Nelze se však pohrdavě vyjadřovat o té jen trochu menší polovině, která to nebere. A právě tohle pan architekt Kaplický místy až neomaleně činí – ještě se k to mu na konci vrátím.
Sám sebe tedy, jak již naznačeno, počítám do té většiny, ale po celou dobu vášnivé diskuse jsem uvažoval, jestli jsem někde ve světě viděl stavbu, která by se tak vymykala z pravidelných geometrických tvarů – což nemusí být jen přímky, ale i kružnice, elipsy, paraboly či spirály a zborcené plochy. Na nic podobného jsem nepřišel a zdá se mi, že ani dvě nejslavnější Kaplického stavby v Anglii z určité geometrické pravidelnosti zdaleka tolik nevybočují jako ten jeho pražský objekt. Trochu jsem pozapomněl na operu v Sydney, která se se svými betonovými plachtami či křídly stala naprostým architektonickým unikátem a vytvořila s okolním mořem překrásný charakteristický pohled na toto australské město. Obávám se však, že jen málokdo z obdivovatelů vnější architektonické krásy vešel i dovnitř. Prožil by jako já hluboké zklamání nejen po stránce estetické, ale zčásti i akustické a uvědomil by si, že celá ta vnější architektura je zde celkem samoúčelná.
Dost podobný pocit jsem měl i z krásné spirálovité budovy Guggenheimova muzea v New Yorku, která se líbila i našemu panu prezidentovi. Jenže už při první návštěvě jsem se divil, proč si architekti neuvědomili, že na stěny spirálového schodiště se dají jen velmi špatně věšet obdélníkové obrazy. A při mé druhé návštěvě už byla většina sbírek tohoto muzea rozvezena do vhodnějších stánků v Bilbau, Benátkách a Berlíně. V té původní newyorské budově zůstaly nejdůležitější obrazy převážně jen ve více méně pravoúhlé přízemní základně.
A zde se Jan Kaplický hned na začátku rozhovoru pro Právo snaží přesvědčit českou skeptickou veřejnost o dokonalém naplnění účelu své Národní knihovny, pro nějž je prý celá ta vnější konstrukce jen ochranou před počasím, podobně jako je pyramida ochranou hrobek faraonů. Jde především o optimální uskladnění patnácti milionů knih a o maximálně rychlou obsluhu čtenářů. Kromě toho má prý tato stavba plnit i funkci společenského střediska s pěkným výhledem na Prahu. Jan Kaplický si trochu neskromně myslí – ale proč by nemohl mít pravdu? – že i kvůli této jeho stavbě by v budoucnu Prahu navštěvovali cizinci a byl by to třeba i vhodný obrazový námět pro poštovní známky.
Bohužel, mnohem důležitější věci zůstávají zatím nejasné a sám Jan Kaplický připouští, že o nich se teprve má začít jednat. Tedy finance. Těžko si přestavit, že když se v létě 2007 ještě ani nezačalo pracovat na rozpočtu, mohla by na Letné už v roce 2011 stát tak unikátní stavba se vším všudy hotová. Zato v těsné blízkosti jejího proponovaného umístění se právě teď děje něco, o čem jsem zatím v novinách vůbec nic nečetl. Za ohradou s nápisy Metrostav se tam nakupila obrovská hromada vykopané zeminy a staví se něco, na co zřejmě už peníze jsou. Prý to má být nějaké nové rameno letenského tunelu.
I tak přejeme projektu pana architekta Kaplického mnoho úspěchu. Ale možná, že i trochu více pokory k jeho rodné zemi, kdy bychom – jako v tom sobotním rozhovoru – tolikrát neslyšeli (samozřejmě v negativním smyslu) to, co slyšíme od mnoha emigrantů, kteří sem na chvíli přijedou a zase odjedou. Jistě jste to z jejich úst slyšeli také: „Takové věci jako u vás by nebyly u nás možné.” Kritika zajisté v mnohém oprávněná, ale všichni, kdo tak mluví – včetně pana architekta Kaplického – by se měli zamyslet nad tím, v čem jejich rodná země žila po větší část 20. století a co všechno zde na lidi působilo. Trochu více pochopení by zde určitě bylo na místě.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
