Musíme stále zvyšovat obecné vzdělání čteme a slyšíme ze všech stran. Přitom tatáž hlasatelka, která nás k tomu nabádá, vzápětí řekne slůvko "dvěmi", které čeština striktně a nekompromisně zakazuje. Za pár minut zase z jiných úst slyšíme o městě "Dýzldorf" a o festivalu v "Kán", čímž dotyčný prokazuje, že nic netuší o výslovnosti přehlasovaného "u! a dvojitého "s" v němčině a o délce předcházející samohlásky před zdvojenou souhláskou ve francouzštině. Mimochodem, město Caen, dlouze vyslovované, ve Francii také existuje, ale píše se Caen. Je na opačné straně Francie, než festivalové Cannes, a v roce 1944 se tam vylodila spojenecká vojska.
Ale jak tady tyto banální a jednoduché věci vykládám, cítím, že toho pro někoho může být moc najednou. To mě jen utvrzuje v pochybnostech, kolik vzdělání za život může člověk vůbec do sebe pojmout. Sám vím nejlépe, že nevím nic důkladně z toho, o čem se u nás píše v tak zvaných vědeckých rubrikách novin. A to je tam jen povrchní těkání po vědeckých oborech, zpravidla biologických či fyzikálních. Zdá se, že i v Akademii věd mají tyto obory přednost, soudě podle vědeckého zaměření jejích předsedů, které pamatuji – Římana, Zahradníka, Ilnerové a teď Pačese. Přitom bych si troufl vyslovit názor, že tyto obory jsou mezinárodní a rozmělňují-li se do vědeckých akademií nově se tvořících malých států vzniká nebezpečí, že leckde se bude doslova objevovat Amerika, tedy to, co třeba už v Americe bylo objeveno.
Naproti tomu každý národ je přednostně povolán k tomu, aby co nejpodrobněji zpracovával své vlastní jedinečnosti, zejména jazyk, historii a kulturu. Proto jsme za první republiky a ještě i za války měli Českou akademii věd a umění, jejímž posledním předsedou byl historik Josef Šusta. A pokud jde o základní školství, každý národ vede své žáky především ke znalostem vlastní kultury a jejích představitelů, o nichž pár kilometrů za hranicemi příslušné jazykové oblasti, kromě zcela ojedinělých výjimek, už nemá nikdo ani tušení. Z toho je patrné, že obsah vzdělání se právě vzhledem ke značnému podílu této místní faktografie u různých národů značně liší a není pak snadné, aby i blízcí sousedé našli dost společných témat, v nichž si dokáží porozumět.
A zde musíme vážně zapochybovat o jakémkoliv srovnávání vzdělanostní úrovně třeba jen v rámci Evropské unie. Mechanická statistika počtu lidí, kteří se mohou vykázat vysokoškolskými diplomy, je naprosto ošidná. Není to docela spolehlivé ani u oboru tak vyhraněného jako je medicína. Hodně záleží na kvalitě absolvované lékařské fakulty, ale tím méně to může být srovnatelné třeba u práva, nemluvě o některých oborech tak pofiderních, jako byly různé pseudovědy pěstované na filozofických fakultách komunistických univerzit.
Tento zvrácený způsob myšlení, který u nás ovládl díky Nejedlého reformám celé školství, ve spojení s obecnou povrchností, lajdáctvím a korupcí totalitního režimu zdaleka neodešel s koncem komunismu. Poznamenal i mnohé učitele, kteří dodnes na školách působí, a z rodičů se dědí i na další generace.
Proto i nynější reformy, které ustupují od striktních osnov a dávají učitelům značnou volnost v tom, jak budou své žáky vzdělávat, se mohou velmi snadno zvrhnout v opak toho, co je jimi zamýšleno. Při obrovském a nezvládnutelném množství informací, které jsou dnes k dispozici, skutečně hrozí, že pedagogickým ideálem se stane vychovávat komunikativní žvanily, kteří mnoho nevědí, ale sebejistě o tom mluví. To napsal nedávno do akademické přílohy Lidových novin ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Pavel Janoušek a k tomu svérázně dodal, že nezná nebezpečnějšího tvora, než je sebevědomý komunikativní blb. Dodejme, že leckdy i s diplomem ne právě kvalitní vysokoškolské výuky. Zde nemusí pomoci ani slušná znalost jednoho či více cizích jazyků, což je základní podmínka příslušníka malého národa k získání a uplatnění osobního vzdělání. Co je to však platné, když i v cizích jazycích jen předvádí svou nevzdělanost manifestovanou názory, které jsou lidem skutečně vzdělaným a vzdělaně myslícím k smíchu. Jak víme, pro příklady nemusíme chodit příliš daleko. Naproti tomu stále potkáváme mladé lidi, které, abych znovu citoval Pavla Janouška, žádné školství nezničí a oni si cestu ke vzdělání proklestí sami. Jen aby si také proklestili cestu ke svému řádnému uplatnění, v neposlední řadě i ve správě věcí veřejných.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
