Tak jsme se dočkali. Denně máme možnost pronikat do vily VyVolených a nasávat jejich velký životní příběh. Protože předcházející 8. díl Češtiny před kamerou vyvolal poměrně velký ohlas a někteří z vás si našli čas a napsali mi nejen mejl, ale i dopis, budu v tématu, který bychom si mohli pracovně pojmenovat Mluvní schopnosti a gramotnost některých velkých bratrů a vyvolených, pokračovat. Na krátkém prostoru, který je těmto deníčkům vymezen, nelze samozřejmě postihnout celou problematiku mluvené češtiny mladých lidí těchto šou. Myslím ale, že se jí určitě budou zabývat i jiní lingvisté, a věřte mi, že vás budu informovat, cože je nového.
O čem vypovídá ”velkobratrská” čeština VyVolených?Motto::„Dítě je neklamným příznakem, že se kdysi kdesi mrdalo.“ Autorem není nikdo jiný než velký český literát Jan Zábrana.
Lidé jsou docela zděšeni z toho, jak mezi sebou ve vile vyvolená komunita mluví. Je to prosté, je to logické, je to pochopitelné. Jsme Češi, mluvíme česky a celý ten složitý obraz světa česky chápeme, prožíváme – jednoduše řečeno světu rozumíme česky. Naše vidění světa je určeno češtinou, naším rodným jazykem. Řeč je to, čím se lišíme od všech živých tvorů, je to ten nejúčelnější prostředek komunikace povyšující individuální vědomí každého z nás do konkrétní verbální formy. Co tedy dělají VyVolení, když mluví? Jen tak namátkou:„Já vám ukážu takovej fičák, že vám bude Prima malá.“ „Já ho chcu, sem ho měla už v ruce, má ho krásnýho.“ „Když už to nebudu moct vydržet, tak se zavřu do skříně a tam budu onanovat třeba do pytlíku.„ “Mám šílené nervy, ani žrát mě nebaví, jen bych hulila.„ “A co by si hulila radši?„ “Tak mi to udělej, vykašli se na sázku. Tady to je jiné..„ “Toto bylo krásné, už jsem to potřebovala." (Pro zkrácení nelze užívat doslovné citace.)
Jak vidno, považují zřejmě mluvčí v dané komunikační situaci tyto jazykové formulace za vhodné, někteří dokonce snad i za taktické. Vědí přece, že štáb může kterýkoli jejich dialog použít ve vysílání, a někteří z nich s tím dokonce počítají. Je to jejich volba, jejich strategie a záměr. Způsob našeho prožívání světa má vždycky zkušenostní charakter a základem této zkušenosti je tělesnost. Cítíme bolest, honí nás mlsná, máme chuť na sex. V NeVyVoleném světě to funguje poměrně jednoduše. O některých svých choutkách můžem mluvit veřejně, o jiných ne. Intuitivně vycítíme, že kultura, v níž jsme vyrůstali, nepreferuje třeba veřejné rozhovory o sexu. Prostě se to nedělá. A my to víceméně dodržujeme. Jak se ale zachovat, když nám něco velí naše kultura, a přitom „příroda” se taky nedá umlčet. A jak to vyřešit v izolovaném prostoru, kde neexistuje možnost říct si něco důvěrně mezi čtyřma očima. Navíc viloví psychologové vymýšlejí pro soutěžící takové kontaktní hry a úkoly, aby co nejvíc projevili nejen své reakce, ale i slova. A proč jsou ta slova tak často sprostá? Vypovídají o něčem? Pokud ano, o čem? Jak vznikla sprostá slova a kdo rozhodl o tom, co bude a co nebude v jazyce přípustné, na veřejnosti vyslovitelné; a naopak tabuizované. Proč je zadek ještě slušné, a prdel už ne? Kde jsou ty hranice? Kdo o nich rozhoduje? Existují důvody, proč užíváme vulgarizmy? Proč nadáváme? Klejeme? Děje se něco s češtinou?
Jsou ty hranice pouze v nás?
Znáte prací prášek Colon? Snad ano. Najdete ho v každé prodejně – nápis nelze přehlídnout. Víte, že tohle slovo má svůj původ v řečtině a označuje tračník, tedy úsek tlustého střeva. Colon je slovo spisovné. Tračník i tlusté střevo taky. Koupili byste si ale prací prášek, kdyby na něm bylo napsáno tlusté střevo? A kdyby se pyšnil názvem prdel? Kupujete sušenky esíčka? Jsou zlaté, víte to? Zlaté esíčka. Vadí vám tady něco? Možná by mělo, možná ne.
Pojďme si tedy povídat o tom, kde jsou ty hranice toho, co nám v jazyce vadí. Jazykový materiál můžeme mimo jiné brát i od Velkého Bratra nebo VyVolených. Tenhle devátý díl berte jako startovací, pilotní. Napište mi, co si o tom všem myslíte, a v následujících Češtinách před kamerou si o tom budeme povídat trochu víc. A nebuďte tolik skeptičtí, pesimističtí. Zkuste v tom, jak se kolem vás mluví, vidět i něco dobrého, pěkného, pozitivního. Klasik promine:„Pichal jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom. Wie tief hinein gekommen bin? (Jak hluboko jsem ve vás?) A ptal jsem se ji, bude-li křičeti, ona povídala, že neví, bude-li to boleti.“ Karel Hynek Mácha?
P.S: Za komunizmu oficiálně vyjít nemohla, vyšla proto v samizdatu. Mám na mysli knihu Patrika Ouředníka Šmírbuch jazyka českého. Jde o slovník nekonvenční češtiny. Tato výjimečná kniha vyšla letos o prázdninách. Kupte si ji. A nemusíte ji číst stránku za stránkou, koneckonců jde o slovník a slovníky přece nečteme po stránkách. Ve slovnících hledáme, pátráme, zjišťujeme, ověřujeme. Tak zapátrejte i vy. Jiří Žáček o tomhle slovníku řekl:„Ač slovník, čte se jako báseň.“ Pokračování příště. Čekám na vaše reakce. petr.vybiral@czech-tv.cz
