V jazyce je vždy nejvíc podezřelé to, co je nové. Příklady uvedené v minulém dílu Češtiny před kamerou jsou směsicí toho, jak by dnes mohla taky vypadat čeština lidí různého věku a profesí; a ne tedy příklady toho, jaká čeština opravdu je. Nelze z nich vyvozovat, že takováto čeština je projevem úpadku jazyka, a stejně tak je zbytečné obávat se, že češtině jako jazyku malého národa hrozí nebezpečí. Rozumím těm, kteří tyto obavy vyjadřují, prožili válku a vědí líp než já, jaké to bylo žít s „českoněmčinou“. Tu dnes vystřídala angličtina a lidé pochybují o prospěšnosti jejího vlivu na češtinu. Dubitando ad veritatem pervenimus – Pochybováním dojdeme k pravdě. Pojďme tedy pochybovat společně.
Co třeba takové dnes velmi frekventované zohlednit. Je lepší vzít/brát ohled? Tahle vazba se dokonce nesměla do roku 1932 užívat vůbec – šlo totiž o germanizmus – než se ukázalo, že jde o „celoevropské slovo”. Zohlednit má tu výhodu, že je jednoslovné, funkční zejména v administrativním, novinářském i právním jazyku. A uvědomili jste si někdy, že je to vlastně jazykový zmetek?! Vzniklo podobně jako třeba zobecnit, jenže… Zatímco zobecnit vyjadřuje učinit něco obecným, pak zohlednit naznačuje, že uděláme něco ohledné. Jádro pudla je v tom, že adjektivum ohledný v češtině neexistuje. Tak, a teď jsme přes všechny ty pochybnosti dospěli k pravdě. A já se ptám. Přestaneme tahle slova/spojení užívat jen proto, aby náš jazyk byl čistší?
Není to až takový problém. Obvinili ho bez toho, že by podali důkazy. Nad ránem se obloha zatáhla. Tyhle obraty obsahují slovakizmy. Zakážeme je? Kdo? Jak? Česky přece říkáme Není to zas takový problém. Obvinili ho, aniž by podali důkazy. K ránu se obloha zatáhla. Ony tu jsou proto, že jsme si je vybrali. A v jazyku zůstává to, co uživatelé jazyka chtějí užívat. Slovenština nemá spojku aniž. My ano – ale zastarala nám, dnes je pociťována jako knižní. Tak jsme si pomohli – tak nějak totiž tušíme, že v jazyce chceme mít obsazeny pozice stylově neutrální a to slovenské nám není tak cizí. Proto se přimlouvám za všechny výše zmíněné.
Pro živou, víc než tisíciletou češtinu je příznačné, že se nemůže jako jazykový solitér uzavřít vůči vlivům jazyků globálních. Smiřme se s tím. Víte, spousta těch anglických slov je v jazyce třeba jen dočasně, a to hlavně díky mladým. Jejich mluva nás sice může iritovat a těm starším vadit – ale je to jejich mluva, jejich jazyk. Nechme jim ho. Každá generace se něčím chce odlišovat. Jazyk je takovou viditelnou i slyšitelnou možností. Tak proč ji nevyužít! Výjimečnost jazyka spočívá v tom, že dokáže v měnící se době pojmenovávat nové a nové skutečnosti: někdy dílem své slovní zásoby, jindy dílem jazyka cizího. To je průvodní jev každého živého jazyka.
Ten, komu vadí cizí původ slov, by nikdy nemohl říct ani žemle. A komunikaci by měl opravdu velmi obtížnou. Ono totiž těch opravdu českých (i praslovanských) slov je málo. Máme Kauflandy, Baumarkty, Normy, Plusy. Některým hrdým zahraničním majitelům bohatě stačí to, že tyhle názvy – proti jejich vůli – skloňujeme. (V Ikee zásadně nenakupuju.) Máme i tady vymýšlet české názvy? Bylo by to marná snaha i zbytečné úsilí, které by nás stálo jen spoustu času. Produktivnější se mi jeví jiná cesta - Užívám-li cizí slova, měl bych vědět, co znamenají.
Nebraňme češtinu proti cizojazyčným výpůjčkám, ale „střežme” ji proti těm "profesionálům”, kteří užívají slov, o nichž sami nevědí, co znamenají…a tedy vědomě na sebe prozrazují, že nepřemýšlejí. Nebo jak jinak byste hodnotili tyto zaslechnuté/opsané výtvory: Přivodil si hematom a otok mozku. Novým premiérem a předsedou vlády byl jmenován… Ten termín ve středu – to nemůžu – to mi tam koriduje už s něčím jiným. A ten nejvtipnější nakonec: V tý čekárně bylo před náma asi šest lidí a nevětralo se tam. Manžel mi tam za tu dobu dvakrát zkolaudoval. Projevy této negramotnosti mi vadí víc než ti noví slovní „cizáci” v češtině.
