Sprostá slovaKdyž v roce 1964 vyšla poprvé Hrabalova povídka Jarmilka, přišli si jazykoví cenzoři na své. V rámci jazykové kultury i toho, že socialistický spisovatel by neměl užívat v próze vulgarizmy, nechali promlouvat hlavní postavy spisovným jazykem a v poetických hrabalovských větách: „Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona odpovídá: „Až pokvetou hovna.“ „Ale Jarmilko, copak vy měuž nemáte ráda?“ „Ne, protože lítáte, jako byste měl v prdeli šípy.“ Byla hovna nahrazena kravinci a prdel pak zadkem. Čtyřicet let poté se zamyslíme nad tím, jak se ke sprostým slovům chovat v televizi, a to v těch případech, kdy je vysloví ti, o nichž je řeč v reportáži. Vynechat je úplně? Naznačit jen jejich začátek? Vypípat? Přeložit opisem do jazyka spisovného?
Dnes už známý případ amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho, v němž svého protivníka odkázal slovy Go fuck yourself někam, řešila prudérní americká média jednak mlčením, jednak náznakem toho, co bylo vysloveno. I to je však posun, protože v nixonovské aféře Watergate byly nadávky vynechány všechny. Americká touha po správnosti (correctness) byla pramáti tzv. politické korektnosti i korektnosti sexistické. O tom však až jindy. Američané jsou právem hrdi na to, že odmítají jakoukoli reglementaci spisovnosti, a možná by pěkně hnali Kongres, kdyby chtěl přijmout zákon třeba o jednotné spisovné výslovnosti nebo pravopisu, zároveň však – a v tom spočívá paradoxnost onoho amerického "korektního snu” – nenajdete zřejmě na světě národ, který by tak často listoval ve slovníkách a hledal v pravopisných příručkách.
A jak to dopadlo s Go fuck yourself v médiích českých?Tehdy ji jako jedinou volně přeložilo Právo. Vliv národněobrozenského studu a vědomí serióznosti možná zafungovaly tedy u ostatních deníků. Zbytečně. Ono Jděte do prdele, by unesl papír každého z nich. Pohledem do Českého národního korpusu zjistíme, že tohoto slova (prdel) a jeho různých odvozenin je v něm 1514 včetně prdelování, prdolezectví, prdelinek aj. (Eliška Krásnohorská se v jednom ze svých dopisů A. Dvořákovi vyznávala z toho, jak se jí líbí Smetanovy opery; velký odsudek však pronesla na adresu takových vulgarit, které Smetana užil, řkouc, že takové jeho bodejť by tě husa kopla na jeviště nepatří.
Sprostá slova mají všechny jazyky, tvoří jednu z jazykových univerzálií, stejně tak jako všechny jazyky mají slova, jimiž vyjadřují slušnost. Otázka, kdy se slovo stane sprostým, se nabízí a nabízí se i odpověď na ni. Víc než lingvisté, rozhodne o tom úzus. K dnes už profláknutému Babiččině šukání po světnici bychom snad bez puritánského studu mohli připojit i takový vulgarizmus dnes hrubě označující kopulaci jako mrdat. Tenhle infinitiv ve staré češtině označoval vrtění, rytmický pohyb. A když vladyka prcal směrem ke své choti, tak ji kynul, zdravil ji. Kurva je slovo všeslovanské, od Čáslavi po Kolín se tak označovala (donedávna) malá děvčata. A tak hrdá babička, čekajíc na mlíko a rohlíky, mohla v sedmdesátých letech v místní Jednotě bez uzardění před pražskými chataři směle prohlásit, že její vnučka je pěkná kurvička, co celou noc prokřičí a nikdy nemá dost a chtěla by pořád (kojit). Hovno bylo dokonce svého času jakýmsi termínem, neb označovalo specifický druh výměšků, totiž kravská lejna. Co s ním udělal úzus? Na to umí odpovědět každý.
Ve Slezsku teď můžeme pozorovat jakési odsémantizování (ztrácení významu původního) jména píča. Tenhle baníkovský pozdrav v podobě Baník, pičo pro místní fanoušky ztrácí svou vulgaritu, začíná plnit jakousi funkci identifikační (fandím Baníku) a uvidíme, jestli se v úzu vydá touž cestou jako české vole. V Čechách zatím rozhodně ne. Toho vole sice notně ubylo, ale tam, kde zůstalo, plní funkci jakési vycpávky; něco jako německé also, anglické you know wow. A přitom tenhle „baníkovský vulgarizmus” (pičo) má blízko k francouzskému označení kočičky. Jak to ale má televize řešit, když ho ostravští fanoušci tak rádi užívají? Dokonce i v písemné podobě na transparentech. Jak se má zachovat, když americký prezident řekne sprosté slovo, a co má udělat, užije-li nadávku český politik? Velmi jsem pro, aby v publicistických pořadech odezněla nahrávka autentická, v Událostech pak její přijatelnější verze (naznačení prvního a posledního písmene). V psaných denících je podle mě žádoucí podobný postup. Zachovat vyřčené, jen to nedávat titulkově na první stranu. G. Bush užil i majorleague asshole (totální, absolutní sráč). Říct, nebo neříct?
Společnost zhrubla. Jazyk je odrazem společnosti. Zhrubl i jazyk. Češi libující si spíš v koprolálických slovech přecházejí k pornolálikům. Bez větších problémů. Média tento stav jen popisují, a měla by ho popisovat pravdivě, i když s citem. Vliv sehrává hlavně angličtina. Jakkoli se to bude možná zdát podivné, pokusím se vzdát češtině hold i v této oblasti. Co všechno dokáže: šatapuj- (shut up - drž hubu), šiťárna (shit – hovno), vyfakovat, faker (fuck, fuck off – to si přeložte každý podle svého).
Autor této stati není puritán. Přesto však: Vím, že na webové stránky veřejnoprávní televize tahle slova nepatří. Odmalička přeci vím, že prdel se mezi slušnými neříká. Zkuste však napsat úvahu o sprostých slovech, a neužít je v ní. Klobouk dolů, komu se to podaří.
K dalšímu „studiu” doporučuju zejména triptych K. J. Obrátila ze 30. let 20. století Kryptadia a nepřekonatelný novodobý Šmírbuch jazyka českého francouzského Čecha a vynikajícího šachisty Patrika Ouředníka.
