Sami jste si o to řekli aneb Přijdu tam vo něco dýl
V jednom diskuzním pořadu napomenul český moderátor českého politika asi takhle nějak: Počkejte, pane poslanče, teďko nechte mluvit pana předsedu, vy budete mít slovo dýl. Následovala krátká slovní přestřelka, ale o to nejde. Napsal jsem si to jako jedno z možných témat, a jak sami vidíte, vaše reakce na Češtinu před kamerou (21) tomu chtěly, že jsem téma oprášil a rozhodl se o něm napsat. Nevím, jak k tomu došlo, ale „pustili jste se tam do sebe”. Odvěká - a zdůrazňuju - mylná představa Moravanů, že mluví líp než Češi, se přenesla i na naše jinak neválečné bohemistické kolbiště. Takže přijdu někam později nebo dýl (déle)? A co znamená, že poslanec bude mít slovo dýl?
Ruku na srdce, milí Čechové, tady opravdu šlapeme vedle. Dýl (déle) totiž znamená dlouho ve významu po dlouhou dobu (opakem je krátce, krátko). Můžeme my tedy něco trvat déle, své dobré přátele z Dolního Města u Humpolce jsem už dlouho neviděl a na severní polokouli trvá nejdéle den 21. června, kdy je Slunce v obratníku Raka. Jako ne příliš praktická pomůcka nám poslouží slovesný vid: sloveso ve větě obsahující toto slovo je zhusta nedokonavé (nevidět, trvat). Nepraktická proto, že málokomu se chce při mluvení ověřovat dokonavost - nedokonavost slovesného vidu.
Zatímco další jakoby falešně tvořící dvojici: déle - později je právě příslovce později. To užíváme tehdy, chceme-li vyjádřit, že se něco stalo po uplynutí náležitého času nebo v pokročilé době. S omluvou a neradi můžeme tedy někam přijít později, než bylo domluveno, a nasnídáme se, až se probereme, tedy později, ne déle (dýl). Slovesa zde užitá (přijít, nasnídat se) jsou naopak vidu dokonavého. Je to poměrně logické: dokonavá slovesa se totiž vylučují s aktuálním přítomným časem, a proto je ono přijít, nasnídat se později (ne teď). Buď tedy snídám teď (nedokonavý vid), nebo se nasnídám později (dokonavý vid). Spojení nasnídám se už teď není vyloučené, vyjadřuje však, že snídat budu už teď.
Chtěl-li by být moderátor sémanticky (významově) korektní, měl říct, že poslanec dostane slovo později (tedy až po uplynutí té doby, kdy mluvil druhý host). Spojení, že bude mít slovo dýl, znamená nikoli, že dostane slovo později, ale že bude mluvit delší dobu než jeho předřečník. A ten by se tím mohl cítit poškozen nebo dotčen.
Inu, milí Češi, tady musíme dát za pravdu Moravanům. Bohužel se tenhle sémantický nesmysl zřejmě šíří z „přemyslovských” Čech na „Velkou Moravu”, protože i tady se můžete setkat s úředním pokynem: poplatek za televizi byste měl zaplatit nejdéle do 15. každého měsíce (místo korektního nejpozději). Jeden z vás mi napsal, že se tohoto nešvaru chytá Morava jako vzoru. Nevím, nemám k dispozici žádnou studii, která by to dokazovala. Myslím si, že zatím je na Moravě věta Hele, nečekejte na mě, já tam přijdu vo něco dýl silně příznaková než vzorová. Navíc tvar dýl je - na rozdíl např. od míň, víc, líp - zatím stále nespisovný. Spisovné je jen déle nebo později. Ale i tady si všimněte, že spisovná čeština tady má v konci slova dvě velmi podobné hlásky: j+i (později). Ve spisovné výslovnosti se pak tahle skupina hlásek oslabuje a vyslovujeme pozděi. A jak to vyřešila nespisovná výslovnost? Šla na to od lesa a nepraktické vystřídala praktickým. Ruku na srdce. Přece i vy říkáte pozdějc nebo pozdějš!
Hlavně že si rozumíme, nemyslíte? I když… letos o prázdninách jsem si se svým kamarádem a jeho malým synem udělal jednodenní výlet do Rakouska. Kousek od hranic máme totiž chalupu, a když jsme se pak stavovali na zmrzlinu na přechodu v Hatích, v té „bezcelní(?)” zóně, řekl jsem servírce, že řídím, a ať mi proto přinese jen nějakou vodu. „Teplou, nebo studenou?” Já řku: „No úplně studenou ne.” A ona přesně tak, jak to odpovídá místnímu jazykovému úzu, vzala sklenici, natočila do ní logicky trochu studené a trochu teplé „kohoutkové” vody a přinesla mi ji. Zatímco v Čechách by bylo jasné, že tou vodou myslím vodu minerální, tedy minerálku a následovala by doplňovací otázka: matonku nebo bonaqu?, na Moravě se s tím popasovali jinak. To samozřejmě není výtka! Nutno dodat, že voda nám nebyla účtována. Když jsme se o těchto jemných jazykových rozdílech bavili při placení, řekla ta servírka jednu krásnou větu: snad vijou, co pijou, když sem jezdijou (mluvila o Češích).
Ani později, ani dýl, ale hned mi došlo: tak malá země, tak lidsky silný jazyk.
A protože nechci končit pateticky vlastenecky, pokládám zejména Čechům následující soutěžní otázku, kterou si můžou ověřit, zda mé dnešní povídání pochopili. Otázka zní: Hodiny jdou pozdě? Nebo hodiny jdou dýl?
Tak díky, hezké jaro a pište.
