Čeština před kamerou (15)

Čeština patří ve škole mezi nejmíň oblíbené předměty, přestože se jí učitelé věnují s velkým zaujetím. Dověděli jsme se to z Otázek Václava Moravce na ČT 1 28. března 2004 a dají se pochopit i snahy, které by češtinu chtěly tohoto stigmatu zbavit.

„Komu tady zamrzají obě půlky prdýlky?” (aneb o jednom dobře míněném zákonu)

Ptáme-li se po příčinách obtíží, zjistíme především, že se mezi odborníky už po desetiletí diskutuje o tom, že spisovná čeština má poměrně slabou pozici. V hovoru se jí užívá dost málo; její norma má řadu bolestných mezer. Tak například spisovné Provedl nás velkými městy ustupuje běžnému Proved nás velkejma městama (v Čechách) nebo Provedl nás velkýma městama (na Moravě). Mezi variantou spisovnou a oběma nespisovnými nic neutrálního nemáme. Takové mezery vznikly v důsledku zákrutů české „lingvistické” historie od Bílé hory po národní obrození a samozřejmě dál.

Spisovná norma se mění, a aspoň některé podobné mezery se už postupně zaplnily. Podle dnešních příruček už je spisovné dokážou, bez třech, ale ještě ne bysme, lidma aj. Dnes už snad nikoho nepobuřuje věta Kdo tady položil to prkno? Ukliďte ho někdo prosím vás. Zhruba před čtyřiceti lety však jedině Ukliďte je někdo… Ve slovní zásobě je proměnlivost (hranice spisovnosti – nespisovnosti) ještě míň uchopitelná. Čumí na mě jak vejr je frazém stejně tak jako Nechtěl ho nechat v rejži. Jde o nespisovné tvary, které však k těmto „frázím” patří. „Hledí/kouká na mě jak výr” je poměrně antiintuitivní spojení, zejména v Čechách nerealizovatelné. Tady máme hlavu v pejru. V pýru určitě ne. Bohemisté se shodují v tom, že mluvené slovo je velmi vlivný prostředek komunikace a dává dobrým stylistům lepší možnosti využívat celého slohového rozvrstvení našeho mimořádně bohatého jazyka.

Shodneme se na tom, že do veřejného vyjadřování se příliš nehodí chlapácké obraty vo co gou, ty krávo, čum kam lezeš. Zároveň je ale potřeba uvědomit si, že takovéhle výrazy nelze potírat zákonem nebo je z jazyka vymycovat. Jde o zjevné obhroublosti, a i ty mají v jazyce své místo – jen je potřeba vědět, kdy se dají užít. Představa, že se zavděčím divákovi/posluchači tím, že půjdu „k lidu níž - k lidu blíž” je samozřejmě mylná. Přesto některé soukromé zejména rozhlasové stanice mají moderátory, kteří občas užijí výrazu, který irituje. Všimla si toho i komunistická poslankyně I. Levá.

Ta loni na jaře usilovala o to, aby jazykový zákon upravoval užívání spisovné češtiny zejména v soukromých médiích. Sloveso upravoval zde bylo myšleno ve významu reglementoval (nařizoval) spisovnost. Sama poslankyně se nechala slyšet, že jí vadí, když z rádia slyší třeba, že „venku je takový mráz, že by miminkům zčervenaly obě půlky prdýlky.” Jakkoli jistě dobře míněný nápad byl samozřejmě k ničemu. Vytříbenost vyjadřování a kultivace jazyka nespočívá v jazykovém zákonu, ten dokonce ani nemůže jazykovou správnost, bezchybnost, spisovnost zajistit. Lepší a úspěšnější je cesta druhá, náročnější. Ta spočívá v tom, že svoje mluvní chování, vyjadřování bychom si měli uvědomovat a snažit se pracovat sami na sobě. Poznat všechny různé češtiny, a čeština je jazyk mnoha tváří, vrstev, pater – přehrabovat se v nich a vybírat. Komunikační úspěšnosti se dnes už nedosahuje prostředky klasické rétoriky. Úspěšný v komunikaci dnes můžu být i tehdy, nejsem-li spisovný. A vice versa i sebespisovnější projev mi úspěšnost nezaručí, bude-li „o ničem”.

Jen ještě dodávám, že např. francouzštinu chrání její zákon proti anglickým názvům a reklamám, ale ne proti její běžně mluvené a užívané podobě. A řečeno slovy prof. Daneše Američané jsou hrdi na to, že jsou prosti autoritativních zásahů do jazyka, a ostře by oponovali Kongresu, kdyby přijal zákon o správné výslovnosti, pravopise nebo slovníku a nevidí ironii v tom, že sice odmítají přiznat autoritu ve věcech jazyka národní vládě (přesto však vydal prezident Clinton písemný příkaz, aby vládní organizace užívaly přístupný jazyk) a soukromým akademickým institucím, ale zároveň dávají důvěru autoritativnímu slovníkářství rozličných komerčních nakladatelství.

Co by přijetí takového zákona znamenalo pro soukromé stanice? Nemohly by takové pořady vůbec vysílat. Musela by navíc existovat komise, která by určovala, co se smí, co se ještě smí, co by se už asi nemělo a co se nesmí v žádném případě. No, nevím, kdo by v takovéhle komisi chtěl sedět a rozhodovat! Ono vůbec povídání o tom, co je v jazyce moderní, je zajímavé. Myslím, že bychom se mu mohli věnovat někdy příště. I jazyk má svou módu; výrazy, slova, která jsou in. Už jsem se o tom zmínil v jednom z předešlých povídání: jestli chcete, zaměřte se na to, jak mluví dnešní mladá generace náctiletých. A zapřemýšlejte taky o tom, jestli je čeština jako jazyk malého národa v současné době v ohrožení. Prosím, nevztahujte své úvahy jen k reality šou, zůstávejte víc v obecných rovinách.

Takže zakončím proklamativně. Nabádám všechny maminky, babičky, tatínky a dědečky, moderátorky a moderátory, aby se nebály říct, že je mráz, že by miminkům zmrzly obě půlky prdýlky. Na tom opravdu není nic špatného, pokuty hodného. A nebo se nabízí třeba tohle řešení. Zažil jsem ho na vlastní oči minulý víkend na pražské Hanspaulce. Před prodejnou tam stálo menší dítě, hodně se rozčilovalo a křičelo. Jeho (asi) tatínek mu několikrát po dobrém říkal, ať toho nechá, aby ho vzápětí chytl, zvedl a řekl mu: „Jestli nepřestaneš řvát, tak ti tady před lidma sundám kalhoty a naplácám ti na celou tu tvoji holou…zadek a nechám tě tady.” Klid sice nebyl, ale pohotové lingvistické počínání otcovo nelze než pochválit.

petr.vybiral@czech-tv.cz

Poznámka: k tématu dnes i chat (zde)

Vydáno pod