Není to tak dávno, co Macek dal facku Rathovi, a pak se směšně bránil ministrovu mávání ručkami, jež mělo vypadat jako direkt a háky. Zkušení žižkovští bijci se museli za břicho popadat, když viděli pantomimu, kterou oba pánové vydávali za mužný střet.
Teď jsme zase zažili mužnost ve sněmovním bezpečnostním výboru. Nejdřív pan Zaorálek křičel na pana Langera, že kdyby nebyl ministr, byl by vzat do vazby, potom pan Vidím pochválil pana Zaorálka, že ječí méně hlasitě než jindy a diskusi zakončil sám pan Langer, který panu Zaorálkovi řekl, že nebýt to na parlamentní půdě, řešil by střet jako chlap. Okamžitě člověka napadne vykřiknout: "Ne, pánové, jenom to ne!” Vždyť by si mohli ublížit, kdyby se chtěli poprat. Nikoliv jeden druhému, ale každý sám sobě. Při pohledu na to, jak dělají tak jednoduchou a prostoduchou činnost, jako je česká politika, nechce se věřit, že by byli schopni ovládnout tak složitou a zapeklitou záležitost, kterou bezesporu pěstní souboj je.
Naštěstí nic takového nehrozí. Jako vším jiným, čím se čepýří, jsou naši politici muži pouze hubou. Jinak by nekličkovali, stojí-li před odpovědností, nachytáni na hruškách, netvrdili by, že plody trhal sousedovic Francek, zatímco oni se jenom dívali a napomínali jej. A že to napomínání nikdo neslyšel? No přece foukal hlasitý vítr a ptáci řvali. Je to trapné, když pánové, kteří se obecně chronicky prezentují chováním zcela nemužným, najednou začnou blábolit cosi o tom, že si vzájemné rozmíšky vyřídí jako chlapi. Podle jejich ostatního chování je totiž můžeme mít v podezření, že se na ně vztahuje označení, jež užil Václav Černý pro prezidenta Beneše: "Bojí se hospodské facky!”
Škoda, že pan Zaroálek neřekl panu Langerovi: "Tady je Rhodos, tady bojuj, chlape!” To by byla nejspíš velká legrace, kdyby tam ti dva poskakovali a komíhali pěstmi. Ale pan Zaorálek to říct nemohl. Jsou přece s panem Langerem ze stejné líhně, jíž se říká česká politika. Prát se to neumí, vládnout taky ne. Jenom o tom občas mluví.
