Praha - Česká televize uvádí 2. prosince na druhém programu zajímavý dokument nazvaný Vetřelci a volavky. Snímek zachycuje pátrání absolventa pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavla Karouse po historii jednotlivých děl umístěných ve veřejném prostoru i po osudu jejich tvůrců, kteří žili a tvořili v době normalizace. Karousův projekt by měl připoutat pozornost k plastikám, které dodnes dotvářejí podobu mnoha českých měst.
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století platil zákon, který ukládal stavitelům investovat až čtyři procenta z rozpočtu stavby do umělecké výzdoby. A zatímco pomníky politiků mizejí se změnami režimu, abstraktní objekty či rodinné výjevy zůstávají na veřejných prostranstvích často dodnes. Sochy a plastiky se staly povinnou výbavou nových sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků i administrativních budov.
Snad nikdy v našich dějinách nebylo uspořádáno tolik soutěží na umělecká díla, jež měla zkrášlovat a esteticky oživovat veřejná prostranství. Stát takto zajišťoval lukrativní práci vystudovaným sochařům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je využít ke své vlastní propagaci. Vzniklo tehdy mnoho kýčů a nekvalitních věcí, ale mezi nimi se objevily i plastiky, které reflektovaly aktuální světové trendy - třeba realizace Karla Malicha, Evy Kmentové, Karla Nepraše, Stanislava Kolíbala či Kurta Gebauera.
Ztratila klíče, Kyčelní kost mamuta a jiné
Pavel Karous, který je také jedním ze spolutvůrců instalace Husákovo 3 + 1, která v prostorách VŠUP představila typický sektorový byt normalizační éry a setkala se s velkým zájmem diváků, normalizační plastiky rozdělil do kategorií podle přezdívek, které jim dala dobová lidová slovesnost. Dívka sedící v dřepu byla tak třeba lidmi označena jako Ztratila klíče. Ujala se i pojmenování Kyčelní kost mamuta, Triffidy či Vetřelc.
Posledně zmiňovaného tvora vidí někteří ve vejcích, původně zamýšlených jako symbol plodivé komunistické síly a tvořivosti, Volavky pak zobrazují vodní ptáky rafinovaně kombinované s bazénky, vodními nádržemi a kašnami. Volavky ale podle Karouse měly dvojí význam - dokázaly v rámci plastiky odlákat pozornost od její odvážnější části, která by sama o sobě neprošla.
