Halí, belí už nestačí. Skladatel, pedagog a popularizátor lidových písní Pavel Jurkovič proto napsal pro děti svých blízkých na stovku ukolébavek: pro Dorotku, pro Toníčka či pro medvídka Ťupínka. Dvaadvacet z nich se teď dostalo na nové album, část jich stihl vybrat sám autor, který zemřel v roce 2015. Vybrané písně nezapřou Jurkovičovu lásku k moravským lidovkám i znalost barokních kancionálů. Nahrávku v Událostech v kultuře blíže představil hudební dramaturg Martin Rudovský.
Co vlastně musí splňovat ukolébavka?
Musí být pomalá, s houpavým rytmem a měla by postupně utichat – což je na cédéčku občas splněno, občas ne – a musí mít lahodný, jemný, kolikrát velmi jednoduchý text.
Čím jsou specifické ukolébavky Pavla Jurkoviče?
Jsou vždy adresovány konkrétní rodině. Psal je nejen podle jmen – třeba ukolébavku pro Jakoubka, ale když například rodina hrála na flétnu či housle, tak napsal ukolébavku pro flétnu a housle, měla-li rodina pejska, tak pro pejska. Jsou to vyloženě ukolébavky na míru.
Bylo těžké ze stovky ukolébavek Pavla Jurkoviče vybrat jen dvaadvacet?
Pavel nám to usnadnil tím, že jich sám deset vybral, ale i tak to byl zoufalý zápas s hmotou.
Ukolébavky nazpívali sopranistka Hana Blažíková a barytonista Tomáš Král. Kdo je nahrál?
Spousta muzikantů: flétnistka Jana Semerádová, gambistka Hanka Fleková, cimbalista Honza Mikušek, houslista Stano Palúch, kytarista Štěpán Buchar… Jsou to lidé především spojeni se starou hudbou, protože to byl svět, který Pavlu Jurkovičovi byl nejbližší.
Vyzkoušel jste účinek alba Ukolébavky sám na sobě? Uspávají?
Na mě moc nefungují, protože když je slyším, vzpomínám na krásné natáčení, takže neusínám. Ale hudební režisér Jiří Gemrot říkal, že Ukolébavky jsou nebezpečné cédéčko pro dálnici D1, protože se okamžitě po pár písničkách usíná.
