„Vyrůstal jsem v krásném koutě krásného města kdysi krásné země…“ Německý spisovatel českého původu Jan Faktor popsal ve své poslední knize tísnivé dospívání v Československu 60. a 70. let. Román Jiříkovy starosti o minulost není nostalgicky laskavý ani prvoplánově zesměšňující, ale dusí čtenáře připomínkou doby, kdy normou byli „knedlíkovitě živořící jedinci“.
Jan Faktor odešel na konci 70. let do východního Německa, kde také začal psát vzpomínkovou knihu na své mládí v socialistické Praze. Jeho fiktivní román s autobiografickými prvky vyšel německy před pěti lety (byl nominován na Německou knižní cenu) a v květnu tohoto roku také v českém překladu - po výrazných autorových zásazích do cizojazyčného originálu.
Zůstal, mimo jiné, poněkud anachronický název knihy. Hlavní hrdina Jiřík má starost o svou vlastní (trapnou) minulost a autor obecněji o minulost doby, o marast socialistického Československa, který lepkavě ulpěl nejen na něm, ale více či méně na všech, kteří v té době vyrostli a žili a byli nuceni, chtě nechtě, se nechat blátivým okolím poznamenat, nebo dokonce pohltit. Všechny lepší zítřky, jásavě očekávané, mají minulost na patách nalepenou jako smůlu. A to je důvod k obavám, protože minulost - na rozdíl od přítomnosti a budoucnosti - nelze změnit, možná jen dočasně přepsat.
Jiřík je neodvratně zatížen i minulostí svých nejbližších - tíhou židovského osudu, většina jeho ženských příbuzných, včetně matky, prošla za války koncentračními tábory. Muži v rodině jsou vnímáni jako slaboši, kteří se nedovedli vyrovnat sami se sebou - ať už strýc, bývalý farář a autoritativní kutil, nebo otec, jízlivý alkoholik, oba pracovníci státní bezpečnosti.
Hlavní hrdina žije v přeplněném hradčanském bytě obklopen věcmi a ženami - tetičkami, matkou a jejich až opičím obdivem, navíc je ženami - jejich vnějšky i vnitřky - fascinován, přitahován a formován (důležitost sexuality je v originále zdůrazněna už názvem, s „šourkem svatého Bimbama“ v podtitulu). Jsou růžemi na hnojišti, které Jiříka (nejen) metaforicky obklopuje, a nezůstávají jím nedotčeny. Jiřík při jejich popisu nešetří šťávami, sekrety a vlhkou temností, jeho první milenka žije na venkově v domě prorůstajícím přírodou a spoluobývaným zvířaty, ale její „přírodní“ špína v něm vzbuzuje přitažlivost - zatímco téměř hmatatelná, ale nekonkrétní upatlanost socialistického systému ho spíše dusí.
V poslední třetině knihy se autor pouští do filozofické rozpravy a také se stává více vyprávěcím, což trochu narušuje kompaktní dojem z předchozí části. Kompaktní v obou významech - celistvý i hutný. Hutnost je leitmotivem románu, Faktor ve čtenáři velmi věrohodně vzbuzuje pocit ze socialistického Československa jako hmoty zahuštěné knedlíky, trapností, strachem, inženýry a nevkusem.
I když se občas neubrání (sebe)ironii, za minulostí se rozhodně neohlíží nostalgicky s pelíškovskou laskavostí ani ji nezesměšňuje s rozvracečským humorem, jak by se možná dalo čekat od spisovatele z národa švejků. Vnímá onu dobu jako pošpinění hodnot, které jsou ve své podstatě čisté - morálky, práce i erotiky, architektury, přírody nebo jídla.
Přesto dovede ve všeobecném hulvátství občas až hrabalovsky zachytit poetickou všednost, třeba při něčem tak banálním, jako je vyvážení popelnic. Do protikladu k husté mazlavosti, nestrukturované všudypřítomné hmotě dává i Jiříkovu (svou) potřebu rozkládat situace, vjemy i samotný jazyk na elementární částice, fragmentovat je a analyzovat.
I minulost přirovnává ke kompostu, jehož tlejícímu rozkladu zabraňuje autorem řízený rozklad - tím, že ji popisuje a rozebírá. Neforemnou masu humusu čtenáři nijak nepřikrášluje, nutí ho překonat nutkání ke štítivosti a přebrodit se vší tou mazlavostí, protože tyhle záměrně nepěkné starosti o minulost se dotýkají - nebo by aspoň měly - i jeho.
Jan Faktor: Jiříkovy starosti o minulost, vydalo nakladatelství Plus, 2015.
