Těch, kteří přežijí tenhle ponurý příběh, nebude mnoho. Tak už to ostatně v hororových slasherech bývá. Vyslanci démona jsou jim hrozivě blízko. Připadají jim tak nevinní, neškodní a bezbranní, že na jejich úder nejsou nikdy dost připraveni. A tak umírají s pohledem, v němž se mísí hrůza s údivem, jako by do poslední chvíle odmítali věřit, že neodvolatelně zemřou a že si probuzený běs vybral právě tuto vraždící ruku, která jim nemilosrdně zatáhne poslední oponu. A také platí, že zlé věci se zhusta dějí dobrým lidem. Kdosi přicházející z temnot jim brutálně zatnul tipec, ale oni si zaslouží alespoň svůj příběh.
Možná, že se najde někdo jako umanutý spisovatel Ellison Oswalt, který chce obnovit svoji zašlou slávu a vydá se po zavanuté stopě dávného zločinu. Jenomže ve chvíli, kdy začne tušit šílenou pravdu, znovu vydráždí dřímající bestii, která si s ním ještě chvíli pohraje, než dostane chuť na čerstvou krev. Na spoustu čerstvé krve, neboť se jmenuje Bughuul a není to žádný troškař!
Není to tak dávno, co jsme v Kletbě z temnot byli svědky toho, jak se musí trénovaný rabín otáčet, aby zametl s profláklým démonem židovského podsvětí Dybbukem. Abyste se neoddávali planým nadějím, že tímto je (co se týká démonů) vymalováno, přichází čistá hororová seance Sinister, která naznačuje, že takovýchto útočných „hajzlů“ číhá v neprobádaných hlubinách Zla hafo. Dlužno ovšem podotknout, že Sinister spíše než k hororovému exorcismu (reprezentovanému kultovním Vymítačem ďábla) inklinuje k subžánru Hauting House Movies (jehož typickým vzorkem je Dům hrůzy režiséra a showmana tohoto subžánru Williama Castlea).
Jen klasickou „gothic“ atmosféru ponurých, rozlehlých sídel, protkaných tajnými chodbami, zazděnými kobkami a temnými zákoutími, z nichž skrze závoje šedivých pavučin doléhá sténání nemrtvých, dnes stále častěji (tak jako v tomto případě) nahrazuje soudobá, civilní architektura běžné nemovitosti s rozlehlou zahradou, kde se kdysi stal zločin, jenž prostoupil její zdi. A kdo má dar vlezlé empatie (a té má Ellison Oswalt na rozdávání), může si najmout tenhle dům, kde se stala masová vražda, a občas zahlédnout těla dávných oběšenců, pohupujících se znovu na větvi. A za nimi, jako předzvěst věcí příštích, zahnívající škleb démona, který si už vybral novou oběť. Tady už není co zaříkávat a vymítat, tady je třeba zdrhnout, dokud je čas, a doufat, že se Bughuul nevydá po vaší horké stopě. Zdá se ale, že když se Ellison konečně rozhodne dát povel k úprku, může být už pozdě…
Požírač dětských duší…
… totiž splétá své sítě tiše a nepozorovaně, a když zatáhne smyčku, je si jistý, že mu z ní oběť již nevyklouzne. Ale autor knížek o autentických zločinech Ellison vůbec netuší, s čím si tentokrát zahrává. Před nějakými deseti lety ho proslavil bestseller Kentucky Blood a teď už je načase, aby z něj vypadla další pecka, nebo na něj čtenáři i nakladatelé definitivně zapomenou. A tenhle dům oběšenců skrývá ve svých zdech tajemství hrůzyplného příběhu, který z něj hodlá vydolovat. A tak v něm ubytuje svoji nic netušící rodinu, a když najde na půdě krabici s osmimilimetrovými home movies (které jsou vlastně tak trochu snuff movies), jejichž společným tématem je kruté masové zabíjení, pochopí, že je tu na správné adrese a stopě bizarních zločinů, které dostanou jeho novou knížku opět na titulní stránky. Tehdy poprvé ve vás zahlodá pochybnost a říkáte si, že je to vlastně pěkný parchant, tenhle slavomam Ellison Oswalt, který kvůli svému liteárnímu věhlasu a tučnému honoráři bez skrupulí zatáhne svoji ženu a dvě děti do krvavého rauše zločinu – a nikdo by se nemohl divit, kdyby na tohle dojel. A také vás možná – s odkazem třeba na Schumacherův temný a výživný thriller 8 mm – napadne, že na osmičku se dnes točí hlavně prasárny, úchylárny a ultimátní vyvražďovačky.
Hrůza, která při promítání osmičkových krváků na Ellisona dýchla, byla neskutečně brutální. A on se rozhodl, že před ní neuprchne, ale prodá ji celou do své příští knihy, čímž bude už definitivně a navždy za vodou. Nebude trvat dlouho, než pochopí, že tohle bylo nejhorší rozhodnutí jeho života. A Bughuulova špinavá morda, která se (jakoby nedopatřením) mihne sem tam záběrem, jako by se už potutelně tlemila v předtuše další opulentní zabíječky.
Je to drsná lekačka, vraždí tu i sekačka
Režisér Scott Derrickson má za sebou již hororovou kreaci V moci ďábla a produkci snímku Paranormal Activity, takže jeho autorský Sinister (spolu se C. Robertem Cargillem je podepsán i pod scénářem) se jeví jako vcelku logické pokračování jeho filmového, režijního portfolia. A za sebe dodávám, jako vcelku důstojné a žánrově čisté, tak trochu oldschoolové a v zásadě inteligentní a drtivou pointu nabízející pokračování. Jeho napětí, kromě klasických hororových ingrediencí, navozuje i rafinovaně exponovaná nejistota, zda brutální noční můra Bughuul je primárně výplodem zjitřené (a danou tematikou již poněkud deformované) fantazie spisovatele, nebo je bizarní součástí šíleného světa, do kterého neopatrně vstoupil.
Možná si Ethan Hawke, který tu bravurně ztělesnil ústřední postavu spisovatele Ellisona, neopatrně říkal, že když přežil manželství s Umou Thurmanovou (viz její dovádění v Kill Billovi), nemůže ho už nic zaskočit. Jinak si lze jen těžko vysvětlit, proč nevzal kramle hned, když mu na půdě prokletého domu přistála krabice se super osmičkami, z nichž ještě odkapávala krev. Za tuhle roli sice Oscara nedostane, ale dodal jí silný, autentický rozměr rozpolceného člověka, který sice ví, že dělá něco hodně špatně, ale tak nějak spoléhá na to, že mu to projde, a když o tom začne pochybovat, je už pozdě na cestu zpátky.
Scott Derrickson tentokrát zručně natočil temný a jakoby pomalý horor, v němž si vystačí s omezeným okruhem postav v druhém sledu (kromě Ellisonovy rodiny tu vystupuje už jen expert na okultní vědy, šerif a místní policajt, který svým snaživým pinožením mírně odlehčuje ponurý děj). Derrickson ho vystavěl na hororové story, která nikam nespěchá, neboť ví, že stejně dojde tam, kam má, a podmaloval dostatečně hrozivým soundtrackem Christophera Younga.
Pane, pojďte se bát!
Máte tu na to slušnou šanci. Hororovou muziku Sinisteru totiž tvrdí nejen démonický slizoun z pekel a jeho šokující armáda vysátých věrných, ale i řada lekaček ze standardního fundusu žánru, které sice nejsou objevné ani originální, ale jsou použité s citem pro daný formát a jeho tempo a gradaci.
Sinister není žádná zběsilá hororová vypalovačka a jeho temná atmosféra je zakódovaná do jednoduchého poselství: Na démona baseballová pálka nestačí, a stará, krvavá tajemství se mají nechat spát! Spolu s nimi totiž může být vzbuzeno i Zlo, které je způsobilo. A to už pak nikdo nedokáže zastavit. Tohle jednoduché, mysteriózní schéma funguje tísnivě a mrazivě a dá vám zabrat tak akorát, abyste si včas uvědomili, jak je fajn, že se vás vlastně netýká. A mohli se dál v pohodě bát…
SINISTER
USA 2012, 110 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Scott Derrickson. Scénář: Scott Derrickson, C. Robert Cargill. Kamera: Chris Norr. Hudba: Christopher Young.
Hrají: Ethan Hawke (Ellison Oswalt), Juliet Rylanceová (Tracy), Fred Dalton Thompson (šerif), Michael Hall D'Addario (Trevor), Clare Foleyová (Ashley), Vincent D'Onofrio (profesor Jonas), Nicholas King (Bughuul).
Premiéra v českých kinech 1. listopadu.
