Od předčasné smrti klavíristy, zpěváka a příležitostného literáta Filipa Topola sice zanedlouho uplynou dva roky, písně, které psal pro kapelu Psí vojáci ale nepřestávají znít. Zatím naposledy na albu Sbohem a řetěz, kde je nahrály spřízněné kapely.
Jistě sympatické je, že pro všechny zúčastněné jde o srdeční záležitost, jak je ostatně vidět i z připojených vyznání (či doznání), proč si vybrali tu či onu písničku, a jak to vlastně s Filipem a Psími vojáky měli. Album přináší sestřih ze dvou koncertů a studiových dotáček, na kvalitě ani zvukové, ani muzikantské to však neubírá.
Desku otevírá violoncellista Josef Klíč, známý spoluprací s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem, ale i sólovým rekviem za Ivana Martina Jirouse. I zde dokáže svým nástrojem zastoupit celou kapelu a vůbec nevadí, že není zpěvák, jeho projev je autentický, a to se k Topolovým Žiletkám výtečně hodí. Dobře si s předlohou Volá mi známá rozumí i brněnské Květy, a to nejen pro lehce swingující doprovod, ale hlavně pro zpěv Martina E. Kyšperského, současně melancholický i zajíkající se emocemi.
Garage s Tonym Ducháčkem nezapře svůj typický zvuk, ctí přitom originál I'm Lucky. Za připomenutí rozhodně stojí vtipná verze oblíbené Marilyn Monroe, již si ovšem dívčí kapela Zuby nehty vtipně přetextovala na Jean-Paul Belmondo, vtipné a přitom přesvědčivé je i jejich podání. Už jsme doma přistoupili k písni Žiju skutečně razantně, skladba zní, jako kdyby si ji napsali sami, což je jenom k dobru, zároveň to ukazuje, jak dobré Topolovy písničky byly, připustí-li i takovéhle překopání, a přesto neztratí nic ze své síly.
Verze Chce se mi spát, již nabízejí Plastic People of the Universe, nezní tak přesvědčivě, spíše nedotaženě a rutinně, naopak zajímavý je projekt Stinka, který v obsazení akordeon, kytara a violoncello podává stejnojmennou píseň. Echt! si Černý sedlo také přizpůsobil svému naturelu, ovšem vrcholem alba je jednoznačně Krch-off s J. H. Krchovským a s Pavlem Zajíčkem jako hostem – syrové podání a tomu odpovídající Zajíčkovo naprosté položení se do textu, gradující aranže s dosti strašidelnými podtóny. Pověstnou třešničkou pak jsou Psí vojáci s Filipem Topolem a jejich krylovský Bratříček, pojatý jako valčíček, ovšem pěkně makabrózní, vůbec přitom nevadí, že párkrát sáhne Topol vedle, píseň jako kdyby byla psána pro něj.
Albu jako celku není co vytknout, dovolím si ovšem jedno rýpnutí: vzhledem k tomu, že nejsou u písní uvedeni autoři, se jaksi samozřejmě předpokládá, že všechny složil i otextoval Filip Topol, eventuelně jeho bratr Jáchym, přičemž ta jediná převzatá, Krylův Bratříček, je zmíněna v doprovodném textu, zároveň to každý ví. Ne každý ovšem – mlčí o tom i autor průvodního slova – ví, že Stinka je báseň Sylvie Plathové z její posmrtně vydané sbírky Ariel, Žiju že je dílem německého anonyma z 12. století v překladu Ivana Wernische.
Jinak je ale Sbohem a řetěz nejen důstojnou poctou Filipu Topolovi a Psím vojákům, všem těm krásným a drsně smutným písničkám a celé době, v níž zněly, ale i počinem, který můžeme poslouchat, aniž bychom kdy o nějakých Psích vojácích slyšeli… A ještě něco: 12. června bude album za účasti všech kapel pokřtěno v pražské Arše.
