„Koho jiného by měla prozřetelnost přivést zpět, aby pokračoval v boji?“ Hitlera - právě toho Evropa potřebuje, aby se mohla vrátit ke svým útulným starým pořádkům. Proto Už je tady zas. Nejprve v bestselleru německého autora Timura Vermese, teď i ve stejnojmenné filmové adaptaci Davida Wnendta – a především pořád v nás.
Recenze: Už je tady zas. Hitler je jedním z nás
Příběh je založen na jednoduché mystifikaci. Na berlínském plácku, v místě, kde býval jeho bunkr, se v roce 2014 prostě zničehonic objeví Adolf Hitler – ve filmovém zobrazení jeho příchod připomíná trochu styl Mr. Beana, snad jako předznamenání führerovy následné komické dráhy.
Státu velí „matrona, co vypadá jako smuteční vrba“, Polsko kupodivu pořád existuje a Osmanská říše se zřejmě znovu vzchopila, protože Turek stojí v Berlíně na každém druhém rohu, to vše je trošku matoucí, ovšem Hitler se velmi rychle zorientuje. Doba se možná změnila, ale lidé ne a jejich problémy už vůbec – a „každý národ potřebuje vůdce“.
GALERIE
Už je tady zas (2015, režie: David Wnendt)
Reinkarnového führera se ujme loserovský filmař z jedné soukromé televizní stanice, který ho považuje za neuvěřitelně věrohodného Hitlerova imitátora. Brzy získává vlastní pořad a nesmírnou popularitu. Hitler si je vědom síly propagandy, ještě násobené využitím masových médií, jejichž možnosti by se daly využít lépe, kdyby „samé blbosti“ ve vysílání nahradil goebbelsovsky cílený obsah – uvědomují si tenkou hranici zneužití médií ale i masy?
Naše vlastní „hitlerství“
Film i kniha jsou satira. Ovšem koho si berou na mušku? Nedělají si srandu z osobnosti Hitlera, ale poukazují na to, čeho dokázal obludně využít a čeho může využít kdokoli ve správnou chvíli a se správnou masáží: lidé v dobách před Hitlerem i po něm chtějí uchránit to své, chtějí se cítit vyvolení a chtějí nepřítele jako jasné a jednoduché vysvětlení, proč tomu tak není.
Oliver Masucci
Hitlerem jsou naše předsudky, naše nedůvěra v jinakost, naše netolerance a pohodlnost nemyslet stádně, píše se mezi řádky. Po bitvě je každý generál, takže víme, že nacismus byl zlo, a už od pivního puče muselo být snad hergot každému rozumnému a dobrému člověku (a takoví přeci jsme) jasné, kam to povede - ale jak si vedeme v bitvách se svým vlastním hitlerstvím, které se děje právě teď?
Kdo se směje naposled
Román, a tedy ani jeho filmové zpracování nevysvětlují, kde se Hitler v současnosti vzal. Po dočtení knihy a po zhlédnutí filmu žádné vysvětlení ani není třeba – vždycky tu byl a pořád tu je. Zajímavé jsou cesty diváckého (čtenářského) prozření: od počátečních rozpaků, jestli je vhodné smát se xenofobnímu žertování (děj je vyprávěn z pohledu Hitlera a ten své postřehy necenzuruje), přes komedii (je to zkrátka vtipný film) až po zamrazení, že tady přestává veškerá legrace, protože věci, které sledujeme, nejsou o něm, ale o nás.
Ve zhuštěné formě filmu příběh účinkuje ještě více než kniha, i zásluhou představitele Hitlera Olivera Masucciho a rozhodnutí českého distributora promítat snímek v německém originále s titulky, čímž se vyhnul nemalému riziku, že nadabovaný führer bude působit pouze směšně (viz Hitler Pavla Kříže v nešťastném dramatu režiséra Filipa Renče o Lídě Baarové).
Film vyzní ještě ostřeji v souvislosti s aktuálním děním, kdy se Evropa snaží popasovat s uprchlickou krizí. Jak pak musí působit na Němce, jejichž role v někdejší podpoře nacismu i v současné politické situaci je zásadní, navíc historická zkušenost jejich současné jednání do jisté míry ovlivňuje? Tvůrci postavili obyčejné Němce před zrcadlo i bez filtru satirické nadsázky, když postavu Hitlera vypustili do ulic a natočené záběry pak zařadili do filmu. Bude si český divák v kinech myslet, že by reagoval jinak? Hitler na něj čeká od 10. března.