Po téměř pětačtyřiceti letech vyšla konečně v úplné podobě antologie staré čínské poezie a myšlení. Knihu mlčení sestavil a přeložil Oldřich Král.
Výběr je to autorský, což může být k dobru, ale i ke škodě – v tomto případě se však můžeme jen těšit, a to nejen z textů samotných, ale i z autorem zprostředkovaného pohledu na staré čínské myšlení. Přitom, s adjektivem „starý“ bychom měli nakládat opatrně. Ano, texty vznikly již hodně dávno, nejstarší pocházejí možná až z 2. tisíciletí před naším letopočtem, „staré“ však rozhodně nejsou, naopak, žijí i nadále, jsou tak stále mladé, stále se, takříkajíc, rodí a každou interpretací, každým čtením obrozují.
Ne antologie, ale text-appeal
Přitom se vlastně nejedná o antologii poezie v klasickém slova smyslu. Oldřich Král svůj výběr básní prokládá pasážemi z filosofických pojednání, však k němu sám napsal: „Tato kniha není ani tak antologií poezie, jako spíše jakýmsi text-appealem onoho prostoru, v němž se báseň teprve rodí a poezie má svůj byt.“ Prostoru, který Král, s pomocí jím vybraných textů jemně, pohyblivě načrtává, aniž by jej, řekneme-li to obrazněji, obestavoval nějakou zdí, aniž by jej jakkoli přísně definoval.
Mluvit přitom o tom, že Oldřich Král překládal z čínských originálů, je zdánlivě zbytečné, ovšem v situaci, kdy ne každý svazek čínské poezie u nás takto skutečně vznikl – stačí připomenout tak oblíbené Mathesiovy Zpěvy staré Číny, jež jsou spíše, eufemisticky řečeno, parafrázemi –, je to dalším z kladů jeho Knihy mlčení.
Bylo Nebe a Země… až potom se zrodila poezie
První vydání z roku 1971 se ovšem, vzhledem k paranoidním obavám cenzury, takto jmenovat nemohlo. Mělo tedy sice náhradní, přesto i tak výstižný a jednoznačný název: Tao – Texty staré Číny. Čímž je i vlastně řečeno, jakou cestou se ubíralo Královo vybírání: jsou jimi hlavně texty taoistické, texty, jež – zjednodušeně – na rozdíl od druhého hlavního směru čínského myšlení, tedy konfucianismu, stály vždy na straně volnosti, individuální svobody, nespoutaného hledání.
Král svou cestu začíná Knihou proměn, patřící sice do konfuciánského kánonu, ovšem zásadní i pro další filozofické školy, textu, který sice vznikl jako věštebný návod, kdy bylo vykládáno celkem šedesát čtyři různých spojení osmi trigramů, kromě toho ovšem tento výklad v sobě nese jak poetickou výpověď, tak odraz filozofického uvažování:
Bylo Nebe a Země, až potom se zrodily všechny věci… Nebe a Země mají určené místo / Hory a vodstva pojí to, co vydechují / Hromy a oheň na sebe nemohou / Tak se spolu pořádá osm trigramů. Zároveň se již zde objevují pojmy Jin a Jang, tak důležité nejen pro čínskou filosofii, ale také například pro celé pojetí Tai Ji Quan, čili taiči.
Základem knihy je pak Králův překlad Tao-te-ťing Starého Mistra Lao-c', pocházející nejspíš ze 4. či 3. století před n. l., klíčové dílo celého taoismu. Dílo, jež se jen u nás pokusilo přeložit či nějak parafrázovat hned třináct autorů, se nicméně, zdá se, vzpírá a pravému smyslu se lze jen asymptoticky blížit – ostatně, i sám Král svůj původní překlad, který je i v Knize mlčení, revidoval a v roce 2013 vydal pod názvem Laozi. Ono přibližování se jakoby bylo již uvozeno prvními slovy díla: Tao, co se dá povědět, už není to Tao / Jméno, co se dá jmenovat / už není to jméno…
Motýl není motýlem a mlčení není tichem
Další stěžejní součástí Knihy mlčení je přiblížení spisu Čuang-c', jehož autor, filozof Čuang Čou, žil nejspíš v letech 396–286 před n. l. Právě on to byl, kdo zrelativizoval vše v exemplu o Čuangovi, kterému se zdálo, že je motýlem, nakonec ale dochází k tomu, že vlastně neví, není-li naopak motýlem, který sní o tom, že je Čuangem, aby posléze vše uzavřel: A to je, čemu se říká proměnlivost věcí. Jsou zde však i delší Čuangovy texty, všechny skrývající hluboké postřehy, a přestože zdánlivě absurdní, zcela logické. Tedy, taoistické…
V Knize mlčení jsou i traktáty o malířství, o poezii, najdeme zde i známého Li Poa, stejně jako řadu dalších poetů, všechny verše jsou pak velice niterné: Často se vídám s tichou nocí / cestou k lesnímu prameni / do trávy ulehá stříbro rosy / na tmavém nebi hvězdná znamení (Ťia Tao – Vyznání). Král poprvé připomněl i zenového divouse Chan-šana z 8. století n. l., jehož tak milovali američtí beatnici: Čistá je voda z jarní bystřiny / bílý měsíc na Studené hoře / poznáním tichým duch se rozsvítí / v neklidném světě do prázdně se noře.
Až při procházení Královou knihou se vyjeví, jak výstižný název jí dal – mlčení, jež se skrývá ve všech textech, za nimi, mlčení, jež ponechává na čtenáři, jak s touto nabídkou naloží, mlčení, jež není tichem, a jež přesto promlouvá.
Texty staré Číny čte Werich i Kemr
K tomu všemu ještě přispívá krásně vypravený svazek, na příjemném, čtenářsky vděčně silnějším papíře, v úpravě, respektující původní rozvržení Oldřicha Hlavsy, a konečně i s přiloženým CD (původní vydání obsahovalo, jak tomu bylo ostatně u svazků edice Klubu přátel poezie zvykem, pochopitelně malý vinylový singl, jejž naopak neobsahovala reedice z roku 1994). A tohoto CD se týká i jediná, byť pohříchu osobní, připomínka – v roli těch, kteří čtou vybrané texty, bych raději slyšel někoho jiného než profesionálně rozdumaného Radovana Lukavského či Jana Wericha, který se s textem dosti míjí. Adekvátní polohu naopak zvolili Václav Voska s Josefem Kemrem.
Pokud, jak píše nakladatel, chtěl nové vydání věnovat Oldřichu Královi k pětaosmdesátinám, je to dárek nejen jemu, ale – a především – i čtenářům.
Oldřich Král: Kniha mlčení. Texty staré Číny. Vydala Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2015.
