Pokud by bylo nutné recenzi novely Ladič, za nějž Anna Vovsová získala letos Literární cenu Knižního klubu, shrnout do jedné věty, zněla by nesjpíš takto: Příběh o rozladění, v němž neruší falešné tóny.
Na rozdíl od vítězných titulů posledních let, jež působily víceméně rozpačitě, je Ladič knihou, kterou lze označit za zralou. Výrazně neskřípe ve stavbě příběhu ani stylisticky.
Cena Knižního klubu vybírá z dosud nepublikovaných rukopisů, získávají ji často prozaické debuty, ač to není podmínkou. Šedesátiletá Anna Vovsová je dosud autorkou jen knižního příběhu Josef a Ly, který zpracovala také pro televizní seriál.
Jako noty
Scenáristická zkušenost, byť nijak přebohatá (Vovsová napsala jediný celovečerní scénář, a to v polovině devadesátých let ke snímku Hrad z písku), se zřejmě odráží i ve způsobu autorčina vyprávění. Na dvou stech stránkách vytvořila od začátku do konce sevřený příběh, s přesvědčivě rozvíjenými charaktery postav, kde málokterá věta padne vedle.
Nejen název odkazuje k hudbě, s hudbou má něco do činění téměř každý z hrdinů. A stejně jako noty v notovém zápise, i v knize se jednotlivé postavy propojují v soudržný celek, přestože má každá svoji linku. Ty od sebe Vovsová nijak polopaticky neodděluje (kniha není členěna žádnými kapitolami nebo nadpisy), takže čtenář se může zpočátku cítit trochu zmaten, než si osvojí, kdo je kdo, a zvykne si, že jednotlivé příběhy hrdinů jsou vyprávěny střídavě.
Vina místo nostalgie
Do života postav čtenář vstupuje v okamžiku příjezdu emigranta Ivana do rodné Prahy, z níž utekl za hranice spolu s matkou ještě jako dítě – a postavy opouští ve chvíli, kdy z města odjíždí i Ivan. Přestože začátek a konec jeho návštěvy od sebe dělí jen pár dní, z toho, co v úvodu vypadá (pro Ivana i čtenáře) jako nostalgický návrat do dětství, se vyvine příběh o vztahových obětech, vině a trestu.
Vina a trest tu ale nejsou osudovým břemenem, které válcuje hrdiny z ruských románů, ale spíše všudypřítomným plivníkem, škodícím nenápadně, nicméně trvale, dokud se všechno nerozpadne. Anně Vovsové se daří tento pocit budovat, aniž by její snaha působila násilně. Své postavy postupně obaluje detaily, není proto těžké porozumět jejich motivům a chybám.
Přestože podstatným dílkem příběhového puzzle je udavačství za minulého režimu, nesmrskává se téma na charakterové soudy; autorka v komorním příběhu předestírá, jaké plíživé důsledky na vztahy a životy blízkých takové obvinění může mít. Obejde se při tom bez dramatických gest, postačí jí drobnosti, třeba švestkový koláč, jímž se snaží starostlivá manželka zachránit svého muže před sebevraždou.
Minulost nelze vrátit
Ivan tomuto jemnému předivu, které se za léta jeho nepřítomnosti vytvořilo, nerozumí – a ani rozumět nechce. Socialistické Československo bylo (a je) pro něj vzdáleno nejen zeměpisně. Byt, v němž kdysi bydlel, rekonstruuje do podoby, v jaké se mu v dětství obtiskl v paměti. Počínání je to samozřejmě bláhové, protože nic v životě nejde vrátit tak, aby vše bylo stejné jako dřív.
To o knihách naštěstí (vždy) neplatí – k Ladiči Anny Vovsové se vracet lze a, na rozdíl od návratů do minulosti, je naopak dobré, že může i dodatečně lecčím překvapit.
Anna Vovsová: Ladič, vydal Knižní klub, 2017.
