V den 125. výročí narození Bohuslava Martinů uspořádal Pražský filharmonický sbor pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka koncert z děl proslulého skladatele. Především jeho druhá polovina, kantáty Romance z pampelišek a Mikeš z hor, byla uhrančivá. Sbor skladby provedl nejen pěvecky, ale především interpretačně skvostně. Vydatně k tomu napomohla i skvělá sólistka Pavla Vykopalová.
8. prosinec byl očekávaným dnem letošního ročníku festivalu Dny Bohuslava Martinů. Oslava jednoho a čtvrt století od narození světoznámého komponisty byla svěřena Pražskému filharmonickému sboru. Dvořákova síň Rudolfina, po hříchu ne plně obsazená, si tak mohla vyslechnout čtyři více i méně známé skladby poličského rodáka.
Tou první byla Legenda o svaté Dorotě, část baletu se zpěvy Špalíček, který vznikl na počátku 30. let, ovšem v zánovní podobě – pro Pražský filharmonický sbor ji upravil skladatel Ivo Bláha. Kus vyniká především pulsujícím rytmem, který vedle bicích nástrojů umocňují dva klavíry. Stejně jako v kantátě Hora tří světel, která byla na programu vzápětí, v ní Martinů čerpá především z folklóru, jímž kdysi žil český venkov. A právě nestrojenost, svěžest a radost z „muzicírování“ byla z hudby cítit především.
Ženy a muži zvlášť
Vasilek opět uplatnil svůj oblíbený dramaturgický trik. V první skladbě byl k slyšení pouze sbor ženský, v druhé zpívali jen muži. Ty kromě varhan podpořili také barytonista Jiří Brückler a Jaromír Meduna, který se ujal recitativních pasáží. Herec, jehož hlasem v českém znění promlouvá i belgický detektiv Hercule Poirot, upomínal na vraždu a události 2 tisíce let staré, k nimž došlo v zahradě Getsemanské.
Skladba je koláží různorodých textů od Matoušova evangelia po české duchovní písně, eklektická je i hudební složka. Nejpůsobivěji vyzněl expresivně vzrůstající povel „Ukřižuj ho!“, při němž sbor dosáhl krásně krutého výrazu. Závěrečná modlitba se však bohužel nevydařila tolik, neboť nevyzněla dostatečně pokorně a usebraně, kontrastní efekt se tak poněkud vytratil.
Rozkoš z Mikeše a Pampelišek
Na skutečně intenzivní prožitek si musel posluchač počkat na druhou část večera. Sbor předvedl dvě ze čtyř Kantát z Vysočiny, jak se nazývají skladby na texty literáta Miloslava Bureše, které Martinů složil ke konci života. První z nich, Romance z pampelišek je jednou z nejnáročnějších českých sborových skladeb vůbec. Příběh dívky, jíž vojna na sedm let odvedla milence, působil křehce a bolestně zároveň a zcela učaroval.
Bezchybně zpívající sbor skvěle doplňovalo duo sólistů, tenorista Martin Slavík a sopranistka Pavla Vykopalová, jejíž hlas má krásnou barvu, a přestože jej chvílemi nekontrolovala zcela dokonale, její projev byl nelíčený, příjemný a velmi přirozený. Oba pěvci se uplatnili i v závěrečném Mikeši z hor, skladbě s pacifisticky-vlasteneckým étosem a mohutným závěrem, v němž sbor předvedl nádherné a plné fortissimo.
Lukáš Vasilek těleso řídil energicky a jistě, oba závěrečné kusy byly interpretačně dokonale provedeny. Sbor nadchnul čistou intonací, kultivovanou barvou, propracovanou dynamikou i perfektní výslovností. Přesná byla též naprostá většina nástupů, snad na dvě drobné výjimky.
Svůj sborový cyklus 81. sezóny zahájil Pražský filharmonický sbor skvěle, ještě více než k nadcházejícím koncertům by se ale očekávání milovníků sborového zpěvu měla upínat k chystanému albu, které vyjde příští rok na jaře. Bohuslav Martinů bude totiž obdarován znovu – na desce budou k slyšení právě Kantáty z Vysočiny. Vzhledem k tomu, jak detailně je má sbor propracované, je na čase začít se na ně těšit.
