Album Dědičná krev atd., které právě vyšlo jihočeskému písničkáři Jiřímu Smržovi, připomíná jeho dávno nesehnatelný debut z roku 2001. A je dobře, že se tato deska „neztratila“.
Recenze: Jiří Smrž nezapře Dědičnou krev písničkáře
Za druhou desku (Poslední láska, 2005) i třetí (Kořeny, 2013) získal Smrž žánrovou cenu Anděl. Svůj debut – Dědičnou krev – nahrával až v sedmačtyřiceti letech, nebyl tedy už žádný rozjitřený pubescent, ale člověk, který již něco prožil – a je to na jeho prvotině slyšet.
Smysl v tom zmatku
Sympatické je, že žádné ze svých sdělení, nebo spíše vyznání, posluchačům nevnucuje, netlačí na pilu. Například v průběhu skoro šestiminutové písně I kdyby vypočítává, v co vše nevěří, nabízí se rýpavá otázka, v co tedy vlastně věří, ovšem na to má v samém závěru odpověď – a přesvědčivou: zpívá o ohni ve svém srdci, o „smyslu v tom zmatku“ a o tom, jak věří v boží bezpečí a lásku. A byť může být posluchač vůči Bohu nastaven tak či onak, není důvod, proč by mu měla Smržova upřímná slova jakkoli vadit, nejsou totiž agitkou.
A oslavuje-li v písni Dnes jednu, jistě konkrétní lásku, je si zároveň vědom všech nástrah a propastí („než chytnu AIDS“), jež jsou spíše než konkrétní hrozbou nákazy jakýmsi mementem, vyznačením hranic. Milostná je i píseň Ohlédni se, Eurydiko, lehce trpce účtujícím textem připomínající Dylanovo Don´t Think Twice. Zároveň ovšem velice příjemně našlápnutá, až by se krásně vyjímala i v repertoáru Vladimíra Mišíka a jeho Etc…, což rozhodně není obvinění z plagiátorství, ale pochvala, a to včetně hezkého, jazzem přibarveného kytarového sóla Jiřího Kováře.
Neokázalé vyznání
Ukázkou Smržova textařského umu je „aktuální“ variace na biblickou Píseň písní, s níž má shodný nejen název, ale i naléhavou cudnost a – jak to říct bez sklouzávání do klišé – hloubku citu. Pochvalu zasluhuje i krásně nedopovězené Vysoké nebe („Vysoké nebe / nad zvlněným polem / s kým jsi šla kolem / co z toho zbylo…“), umocněné rozpjatým zpěvem hostující písničkářky Dagmar Voňkové.
Dědičná krev atd.
Smrž ve svých textech nic autoritativně netvrdí, přiznává pochyby, tím je ovšem silnější. Album Dědičná krev je tak především vyznáním, ale také konstatováním, tišivým vyznáním čisté, osobní víry („stejně jsem nehledal brod / hledal jsem jen druhý břeh / vláčí mne voda / a strhává proud / ale ještě chci plout / kam mám / Vláčí mne voda / a v hlavě řve vír / ale v srdci mám mír / Kéž není to klam“) – a také vyznáním milostným. Vyznáním, jež má daleko do nějaké rádoby poetizující idyličnosti. Ostatně, i to je jedna z výrazných kvalit Smržova textařství: neokázalost, neliterárnost, poctivost.
Šumavská příroda jako hudebník
A pokud jde o hudební stránku, Smrž dokáže psát písně, jež mají silné melodie a místy přecházejí až do rockovější podoby. To jistě i díky překvapivě aranžérsky bohatému doprovodu a také výtečné příležitostné kapele složené z vynikajících hráčů: kytarista Jiří Kovář hraje jinak krásně jazz, hráče na klávesy Michala Rataje známe spíše coby tvůrce experimentálních zvukových instalací, zde též rozepsal aranže smyčců, bubeník Jaroslav Kvasnička patří k novodobým Plastikům a basista Petr Novotný spolupracuje s Pavlem Žalmanem Lohonkou, Dagmar Voňková již byla zmíněna.
Album bylo nahráno ve Vyšším Brodě a poklid šumavské přírody se zcela jistě též podílel na celém albu, až by zasloužil být uveden mezi hudebníky. Potvrzuje to i dvanáctivteřinová nahrávka přírody Ptáci za Vyšším Brodem, předcházející lehce pozměněné, niternější a ne tak naléhavé repríze Vyššího nebe – proč cítil Jiří Smrž potřebu píseň zopakovat?
Na druhém disku najdeme akustické verze téměř všech písní, nabízí se tak zajímavé srovnání – potěšující je, že písně fungují i ve zvukově prostší podobě, jež zákonitě i přitáhne větší pozornost k slovům samotným. A je tedy jen dobře, že tak výborné a bohužel zapomínané album, jakým Dědičná krev bezesporu je, bylo připomenuto. Byla by totiž škoda, kdyby zapadlo.