Arménským městem Gyumri otřáslo přesně před 20 lety, 7. prosince 1988, ničivé zemětřesení, které si podle oficiálních údajů vyžádalo 25 tisíc obětí a podle neoficiálních dvakrát až třikrát více. Třetinu mrtvých tvořily děti a dokumentaristka Jana Ševčíková natočila portrét rodin vyrovnávajících se dodnes se svou ztrátou. Natáčela v průběhu čtyř let, natočila desítky hodin materiálu a výsledkem je snímek, který podává jak obraz jednotlivých silných příběhů, tak města, ve kterém se před 20 lety v 11.40 zastavil čas.
Snímek začíná archivními záběry pořízenými těsně před a po zemětřesení, kde vidíme ruiny a podél silnice samé rakve. Zoufalá žena ukazuje fotografie svých dvou ztracených dcer a střihem se dostáváme do současnosti, vidíme tutéž ženu dnes a dozvídáme se, jak se vyrovnávala a stále vyrovnává se svojí ztrátou.
Ševčíková hovořila s více než čtyřiceti postiženými rodinami, do snímku vybrala osm z nich tak, aby zde byl zastoupen průřez současnou gyumrijskou společností. Setkáme se tak s dobře postavenou rodinou žijící v honosném domě i s rodinou živořící v chatrči, která přišla o syna i o svůj dům.
Většina dětí ve snímku, nesoucích jméno po svém mrtvém sourozenci, hovoří o tom, že duše bratra nebo sestry žije stále s nimi. Někteří rodiče se se ztrátou vyrovnali a přijali nové dítě, jiní je neustále srovnávají se zemřelým sourozencem a i před kamerou přiznávají, že první děti pro ně znamenaly více. Ze snímku dýchá spirituální založení obyvatel, což vyvrcholí scénou v ruinách kostela, dostávající díky světlu a hudbě magický rozměr.
Klíčový na filmu je důvěrný vztah filmařky k vypovídajícím, ti hovoří o svých snech a pocitech a věří, že natočením na kameru stvrdí svoji lásku a úctu k zemřelým. Ševčíková natáčela výpovědi v arménštině bez překladatelky a přiznává, že některé výpovědi natáčela i víckrát, tak aby v nich nebyly přítomné slzy. Ty se ve filmu neobjeví ani jednou.
Právě absence slz odlišuje Gyumri od jiných snímků s tematikou ztráty dětí (nabízí se srovnání s televizním snímkem Olgy Sommerové Přežili jsme svoje děti, jehož zhlédnutí bylo vyloženě trýznivým zážitkem). Výpovědi v Gyumri působí civilně a přitom hluboce, v necelých 70 minutách divák získá povědomí o životě v dalekém městě a zároveň si uvědomí význam životních hodnot. Bonusem, dalším podnětem k přemýšlení, jsou náznaky obyvatel města, že katastrofa nebyla jen dílem přírody.
