Dnes to bude o obrazu a tanci. Informace o zajímavém se potulují vlastními cestami. K ojedinělým a významným zážitkům, které logicky šokují a v podstatě jsou náročné na vnímání a připravenost sledujícího, se velmi často dostáváme pomocí šeptandy či prostřednictvím velmi, velmi nekonvenčních informačních zdrojů. Odborný tisk, věnující se tanci a pohybovému divadlu, je roztříštěný a oslovuje zájemce, kteří v žádném případě nedominují mezi běžným diváctvem. Ti, co se zajímají, i profesionálně, o výtvarné umění, nemají často možnost, sílu či časový prostor sledovat tuto oblast moderního divadla.
Přesto, že si má velmi často s moderním současným výtvarnem co říci. Taneční tvorba ladí s nápaditou scenografiií, práce se světlem a kostýmy a samozřejmě i špičková moderní choreografie s výtvarným vyjádřením splývají, neboť jsou vlastně jím samým.
Svět odsouzencův
Vidět představení Svět odsouzencův v podání čtyř mladých tanečníků ze Spitfire Company patří k naprosto neuvěřitelným zážitkům, nečekaným na domácích jevištích. Je krásné sledovat práci Miřenky Čechové a jejích kolegů a rozkrývat přetvořené inspirační zdroje - japonské butó Sumako Koseki, filmy Petera Greenewaye, technickou dokonalost choreografií Nederlands Dans Theater nebo staré filmové grotesky. V britském a německém tisku je zvykem vytrhnout z kritik a ohlasů pár citoslovcí, které pak figurují na plakátech a v inzerci. Budiž, z mála tiskových reakcí mne zaujaly ty, které hovoří o představení v těchto pojmech: „Bylo-li by jejich představení distribuováno na DVD, nepochybně by médium neslo označení ´od 18 let´(v některých státech od jednadvaceti).“ nebo „brutální, sexistické, šokující, prodchnuté inteligentním humorem, s nadhledem a naprosto profesionálně provedené divadlo…“ či „Společenstvo bezhlavých pro mě bylo objevem a nebudu popírat, že mě nadchlo“. Hovoří i za mne, ale vynechávají důvod, proč o tomto představení hovořím.
Na čelní stěně jeviště totiž po celou dobu opravdu brutální a pohybově dokonalé podívané, odehrávající se bez kulis a jakýchkoliv rekvizit, vytváří malíř Jan Miko (UMPRUM, žák Stanislava Diviše) obrovský obraz, záměrně citující některá dominantní díla malíře Aléna Diviše (zemřel žalem v roce 1956, utrápen dobou a jejími chráněnci). Miko, s výrazem neúčastněného a dobromyslného klauna, takřka nezasahující do ďábelského děje, po celou dobu dlouhého představení vytváří expresivní variaci na některá základní Divišova díla, která jakoby vrství pozvolna přes sebe, přičemž při každém představení vzniká zcela odlišný obraz. Inspirace je jasná, Miko ji přiznává a hlásí se k ní, ale výsledky jsou opravdovou expresivní fantazií, souznějící s předváděným dějem a příběhem. Jak Miko sám říká, situace na jevišti je pro něj naprosto určující. „Naprosto mne to pohltí. Kompozice tance a malby, rytmika fyzických pohybů herců a rytmika malířského vrstvení hmoty, energie vyzařující z fyzického výkonu a energie vložená do tahů štětcem - jsou to dvě spojené nádoby. A cítím se jak v závodním autě.“
Mikův výkon nese jednu zajímavou nálepku - akční malíř
Je to opravdu akční výkon, který zde vidíme, podle programů a rozhovorů však vždy dominantně podřizovaný dalšímu tématu, které je či se zdá být v časovém průniku něčím důležitým či zajímavým, protože představení od představení se vše mění. Jak Miko potvrzuje, odlišné jsou vrstvy obrazu a následně i jeho celková barevnost. Do budoucna plánuje i jiný materiál, na který se bude malovat. Překvapil například 28. října, v den státního svátku, kdy jeden z obrazů byl variací na Piccassovu Guernicu.
Dopřejte si to - buďte trochu snoby! Výstava, kterou vidí málokdo a která vznikne za vzrušujících okolností přímo před vámi? No, neberte to!
Společenstvo bezhlavých, Spitfire Company, Jan Miko, Svět odsouzencův
Najít si je musíte sami, stojí to za to. A vernisáž? Po každém představení.
