Kam se poděla Elizabeth? Název knihy i zásadní otázka pro její hlavní hrdinku, dvaaosmdesátiletou Maud, která si neuvědomuje, že ztrácí paměť, ale ví, že postrádá svou dlouholetou přítelkyni. Britská spisovatelka Emma Healeyová byla za svůj laskavý debut oceněna v roce 2014 literární cenou Costa. Pátrat po Elizabeth mohou nyní i čeští čtenáři.
Nijak přehnaně rozsáhlý, ale od začátku do konce pevně provázaný příběh je vyprávěn z pohledu Maud. Ženy, která trpí stařeckou demencí a u níž se jasné chvíle střídají s těmi zastíněnými a vzpomínky se míchají s přítomností.
Ostatně minulost a současnost jsou neoddělitelné, příčiny mají své následky a historie se opakuje – obecně i v životě Maud. A jakkoli se tím události stávají mnohdy matoucí (někdy i pro samotnou hrdinku, téměř vždy pro její okolí), autorka tuto chaotickou změť drží pevně v rukou, čtenáři ji předkládá ve svižném tempu jako napínavý, téměř detektivní příběh a nepřipustí, aby se v něm ztratil.
O ztrátách především také tato kniha je. Maud opakovaně pátrá po své kamarádce Elizabeth a toto hledání vynoří vzpomínky na její starší sestru Sukey, která těsně po druhé světové válce zmizela, aniž by se její rodina někdy dozvěděla kam.
Detektivním pátráním je i Maudin každodenní život, v němž si sice vybaví příhody z dětství, ale najednou uprostřed kroku neví, kam že to vlastně šla. Stává se pro ostatní lidi tím, čím jedna z postav jejího mládí, „tou bláznivou ženskou“ - lidé jí nerozumí, a proto se nijak nepokouší pochopit, že se jim snaží něco sdělit. Její vlastní paměť nahradila „papírková“, známé věci někdo proměnil v neznámé s lístečky „toast“ nebo „konvice“ a, což je k vzteku, ani viníka nejde poznat.
Ztráty a nálezy
Maud ztrácí sama sebe - co by naše identita byla bez paměti - a autorka tyto ztráty vyvažuje nálezy. Brání čtenáři, aby hlavní hrdinku vnímal jako pomatenou chudinku, kterou je třeba litovat, nebo se na její úkor snad bavil, humor situací, do nichž se Maud dostává, není škodolibý, ale prostě takový, jaký v nechtěně absurdních scénách někdy bývá.
Dopřává hrdince oporu v její dceři, které ne nadarmo přisoudila povolání zahradnice, ostatně provázanost s přírodou, se zemí zvláště, lze mezi slovy číst jako odkaz na danou propojenost, neustálý koloběh, aniž by se čtenář (k smrti) vyděsil tím, že hlavní hrdinka se blíží ke kritickému bodu konce.
Maudin příběh totiž není příběhem o zmaru a nedůstojných závěrech, spíš s laskavostí a neprvoplánovým smutkem připomíná, že život má vlastní oddělení ztrát a nálezů, jejichž bilance nemusí z určitého pohledu vyjít v plusu, ale to ještě neznamená, že je všechno ztraceno. A čtenáři rozhodně nic neztratí tím, pokud si najdou knihu Emmy Healeyové – jedině získají.
Emma Healeyová: Kam se poděla Elizabeth. Přeložila Šárka Kadlecová. Vydal Knižní klub, 2016.
