Album Na blankytném pozadí přináší hned na šesti discích nahrávky z 80. let, kdy duo Jan Burian a Jiří Dědeček patřilo k tomu nejlepšímu, co naše písničkářská scéna nabízela. I proto je dobré se ohlédnout.
Název celého boxu lze vnímat krapet ironicky, samozřejmě na pozadí žádného blankytu se tehdy nehrálo, naopak, písničkáři, pokud nebyli rovnou kriminalizováni, jako Jaroslav Hutka či Svatopluk Karásek, Charlie Soukup či Miroslav Skalický, nebo pouze vystavováni neustálému teroru ze strany StB, jako Vlastimil Třešňák (není divu, že všichni čtyři posléze volili emigraci), i tak neměli na růžích ustláno, o čemž by své mohl vyprávět Vladimír Merta a další, přitom ne každý to „s děvkou tak uhrál“ jako Jaromír Nohavica…
B+D nešustí papírem
Také Jan Burian s Jiřím Dědečkem to neměli zrovna nejlehčí, naštěstí pro ně je StB nechávala na pokoji, i tak si ale se zákazy užili své. Těžko říct, proč zrovna oni mohli alespoň trochu hrát, ba dokonce i proklouznout dveřmi hudebních vydavatelství, jistě však ne proto – a všech šest disků je toho krásným důkazem –, že by se snažili vrchnosti jakkoli zalíbit. Možná je to tím, že pokud byli kritičtí, vždy to bylo v poetizované formě, zkrátka ne natvrdo a na solar.
Což není míněno jako výtka, těžko si také představit Jiřího Dědečka, jak zpívá třeba Skalického písně. Z jejich textů je zároveň cítit, že oba autoři, jak klavírista Jan Burian, tak kytarista Jiří Dědeček mají blíž ke Karlu Krylovi či Jiřímu Suchému než třeba k již zmíněnému Třešňákovi, natož pak k Soukupovi či Skalickému – rozhodně však jejich skladby nešustily papírem, nebyly literátské. Literární, to ano. A často si jak Burian, tak Dědeček hráli se slovíčky, nebáli se i na první pohled jednoduchého humoru. Však je také publikum, protože pět disků (jeden byl nahrán sice v klubu, ale bez publika) obsahuje pouze živé nahrávky, odměňuje častým potleskem.
Pokud jde o hudební stránku, nečekejme nějaké instrumentální exhibice jako u Vladimíra Merty, ale ani trampské vybrnkávání – je cítit, že text je zde prvořadý a hudba je mu podřízena, což není ke škodě věci. Jak již bylo řečeno, nahrávky pocházejí z 80. let, přesněji z let 1979 až 1989, na jednom disku slyšíme i semaforskou Magdu Křížkovou a jako hosta Jiřího Suchého, hned tři disky pak byly nahrány v písničkářské baště, malostranské Baráčnické rychtě. A je zajímavé sledovat, jak se publikum stále více stává „jejich“ publikem, jak jsou všichni vzájemně otrkanější a lépe se znají. A také, co vše v té stále ještě popatlané době znělo z pódia.
Pro pamětníky věrchušky i disidentů
Někdy své písně prokládají promluvami, které z úst Jiřího Dědečka znějí zdánlivě suše, možná i díky jejich spisovnosti, o to však důrazněji a vtipněji. I když například Neradostné dětství anarchisty Bakunina, jemuž předchází proslov Morální podstata terorismu již není taková sranda jako v roce 1984. A Dědečkova píseň Reprezentant lůzy, jež zazněla v červnu 1989 a jež popisuje brutální zákroky lidových milic proti demonstrantům – „vyběhly šedomodré blůzy… a na zemi ležel reprezentant lůzy“ –, může klidně zaznít vedle Skalického textu „červený vejložky, daj mi do držky…“, v následující Pivo, rum z téhož koncertu pak Dědeček zpívá o placených konfidentech.
Stejně tak Burian v Hlídači slov zpívá o tom, jak mu „hlídači slov“ visí na ústech a „každou legraci mi k účtu přičtou“. A všem, kteří si ještě pamatují křestní jména jak bolševické věrchušky, tak disidentů, musí znít povědomě Burianova pražská odrhovačka Píseň strašlivá o tom velkém dialogu, který nastal v Čechách l. p. 1989. Ale ne s každým, kde mezi všemi těmi křestními jmény, s nimiž protagonista již nemluví, anebo naopak již mluví, mezi všemi těmi Vasily a Saši a Gusty zazní i charakteristické „dialog je, když teď mluvím jinak než dřív“.
Jan Burian s Jiřím Dědečkem naštěstí vždycky mluvili stejně – a dobře.
