Drážďanská výstava věnovaná dílu a vlivu mystika Jacoba Böhmeho by mohla sloužit jako ukázka toho, jak přiblížit splývání duchovního s uměleckým. Připravilo ji muzeum Státní umělecké sbírky Drážďany.
Recenze: Brána se otevřela. Výstava Jacoba Böhmeho je vše ve všem
A přiznejme si, úkol, před kterým stáli kurátoři, nebyl zrovna lehký – samozřejmě, nebyl by problém vystavit několik děl Jacoba Böhmeho (1575–1624), tohoto stále inspirativního myslitele, opentlit je dobovými artefakty, několika vysvětlujícími panely a bylo by hotovo. Touto cestou se v drážďanském Residenčním zámku naštěstí nevydali – a výsledek stojí rozhodně za pochvalu.
Výstava Jacob Böhme: Vše ve všem (Státní umělecké sbírky Drážďany)
Zvláště pak, uvědomíme-li si, jak nesnadně uchopitelnou osobností Böhme stále je. Anebo přidržíme-li se výroku spisovatele Hermanna Hesseho, jak naopak uchopitelným tento myslitel stále je: „Jakob Böhme je nejen těžký ke čtení, jako třeba v mnohých kapitolách Kant. A není vůbec ke čtení, pokud chybí naladění. Nejtěžší je to pro vzdělaného čtenáře. Jeho četba vyžaduje, dalo by se říci, ty samé předpoklady, jako samotný mystický zážitek… Vyžaduje, abychom se předem stali ‚zcela prázdnými‘, naprosto svobodnou pozornost a duchovní klid. V hodinách, kdy nám toto chybí, k nám Böhme nepromlouvá, je pro nás mrtev a jalový, neboť zvědavost a pouhé intelektuální hraní si, to on nenabízí. Ale v hodinách, kdy jsme na něj zralí, vidíme v jeho mystickém vyobrazení světa kroužit hvězdy a živě se vřadíme do jeho kosmu.“
A teď s tím, prosím, pořádejte výstavu… Výstavu, jež by dostála podnázvu Myšlenkový svět mystického filozofa, propojila svět ducha se světem umění a jež by přitom nebyla jakkoli akademická či otrocky didaktická. Böhmovy knihy jsou sice vystaveny, ale zároveň zasazeny do kontextu – například rukopis jeho prvního díla Aurora, nesoucí motto „toto je hluboce skrytá magie“.
Fanatický švec ze Zhořelce
Böhme, původně švec ze Zhořelce, člověk jistě přemýšlivý, sice nebyl studovaným teologem, tento pouze zdánlivý handicap však zcela nahrazoval svou schopností vnímat nevyřčené – a také to vše převést do slov.
A ještě jednu všeprostupující charakteristiku je třeba uvést: Böhmovu vskutku hlubokou, zažitou pokoru. Ostatně, jinak by nemohl napsat tato slova: „Milující čtenáři, budeš-li této knížky správně a opravdově užívat, poznáš na sobě jistě užitek, jenž z ní plyne… Tahle knížka patří jen těm, kdo touží po pokání a ve své touze stojí na začátku. Ti poznají, co je to tu za slova a z čeho se zrodila.“
GALERIE
První dílo Jacoba Böhmeho Aurora, 1612
Není tedy divu, že za života měl „fanatický švec ze Zhořelce“, jak mu přezdívali, řadu mocných nepřátel a před kacířskou hranicí za to, že si dovoloval vykládat Bibli jinak než posvěcení teologové, ho možná ochránilo pouze štěstí, ostatně po vydání prvotiny měl zákaz psaní. Lze pochopit, že církevní hierarchii musel dráždit slovy jako „máme v sobě obě mystéria, božské i ďábelské… a co ze sebe učiníme, tím jsme“, stejně jako větou „temnota je největším nepřítelem světla, a přece je příčinou toho, že je světlo zjevné“ nebo tvrzením, že své poznání získal přímo od Boha.
Ze zákazu si ovšem nic nedělal, tvořil dál a jeho díla se – podobně jako v samizdatu – šířila opisy. Mimochodem, nedávno vyšlo ve výborném překladu a s komentáři česky jedno z Böhmových významných děl, Christosophia čili Cesta ke Kristu.
Böhme inspiroval Blakea i Kandinského
Snad tento nutný úvod přiblíží, proč se Böhmovými díly zaobírali mnozí, uveďme pouze dva muže, oba více než hledající: básník Allen Ginsberg a psycholog Carl Gustav Jung, ten o něm psal například v pojednání o mandalách. Ovšem jak vidíme v Drážďanech, stejně oslovoval i umělce všech věků. Počínaje ilustracemi Dionysia Andrease Frehera (1649–1728) k Böhmovu dílu Transformace věřícího, které vtipně pracují s vyklápěcími výřezy, odhalujícími na ilustracích ono „skryté“, přes Lutherův překlad Bible s kolorovanými dřevořezy Lucase Cranacha, již Böhme používal, ilustrované pojednání Globus philosophicus, z nějž pro změnu čerpal již zmíněný C. G. Jung, až k švýcarskému expresionistovi Johannesi Ittenovi, který ve svých studiích působení barev vycházel i z Jacoba Böhmeho.
Skutečným vrcholem pak je jednak osm kolorovaných perokreseb Williama Blakea, přiznaně Böhmem ovlivněného – a to nejen pro jejich kvalitu, ale také proto, že nemáme tak často možnost je vidět. Další perlou je několik děl Hanse Arpa, původně dadaisty, který ovšem již jako dítě Böhmeho četl. A to jak Arpovy Konstelace, oválné dřevěné tvary odkazující na svět přírody i na Böhmovu vizi Boha v přírodě, tak jeho dřevořezy Sny, inspirované konstelacemi hvězd, oblaků nebo kamenů.
Vasilij Kandinskij Malé světy IV, 1922
K Böhmovu učení měl blízko i Vasilij Kandinskij, průkopník abstraktní malby, jehož Lučištníci a Malé světy též krásně zapadají do celkového pojetí výstavy. Výstavy, jež je mimochodem i chápavě a citlivě instalována, střídmé osvětlení i pojetí prostoru bývalé zámecké kaple celkové prožití – tento výraz je zcela namístě – výstavy jen umocní.
A čteme-li zde Böhmovo vyznání o náhlém prozření, „brána se otevřela a ve čtvrthodině jsem viděl a poznal víc, než kdybych pobýval mnoho let na vysokém učení, což mě naplnilo převelikým úžasem, nevěděl jsem však, jak se to přihodilo“ – můžeme je též vztáhnout na výstavu s názvem Vše ve všem, jež je v Drážďanech k vidění až do 19. listopadu.