Když se neotevře, zůstane v tom sama. Když nebude spolupracovat, nikdo jí nepomůže. Když nepromluví, zalkne se tíhou vlastního mlčení a Ivan Vojnár si bude muset hledat jiné téma…
Život není peříčko, nikdo vám v něm nedá nic zadarmo, a co si pro sebe neurvete, nemáte. Unést ho je někdy pořádná fuška, zato promarnit ho a nechat proklouznout skrz prsty je vcelku snadné. Někdy je těžké odhodlat se o něm vyprávět, někdy je ze všeho nejtěžší najít si svého posluchače, který tíhu vašeho příběhu ponese s vámi. A dá vám rozhřešení nebo alespoň tatranku a cosi jako matný příslib naděje a pocit, že na to nejste úplně sami.
Nekompromisní život s Luisou smýkl do psychiatrické léčebny, kde našla svého posluchače, obstarožního psychiatra, který teď sedí proti ní, poslouchá její příběh a potí se mu ruce stejně jako manželovi Igorovi, když na ni sahal. Kdysi oba přijeli do Prahy z malých měst za lepším, ale moc si nepomohli. Ona se tu chtěla stát herečkou, on si kvůli ní sice přestal balit jointy a čichat toluen, ale nenáviděl její divadlo a pak i svůj život natolik, že jí jedné chladné noci, kdy vzduchem začaly poletovat první chuchvalce sněhu, napsal dopis na rozloučenou. V životě i posteli ho nahradila neúspěšná hledačka lepšího života Erika, která by se ráda stala učitelkou a do Luisina života spolu s ní vstoupila další naděje, ale i nová traumata.
A toto je jejich pravdivý příběh. Nepravděpodobná romance z periférie unikavého lidského štěstí, jež autentický příběh, na který Vojnár v reálném životě údajně narazil při jednom castingu, prolíná s fikcí, podobně jako je Luisino vyprávění zvláštním mixem skutečného a vymyšleného („Bavilo mě převtělovat se do jiných postav“). Režisér a kameraman Ivan Vojnár je nepřehlédnutelnou i diskuse vzbuzující postavou naší kinematografie a jeho hraná tvorba evidentně vzešla z dokumentárních kořenů. Odtud vyvěrá i jeho trvalý zájem o osudy lidí na okraji, který dokládá třeba autentický vhled do života bezdomovců Cesta nebo návštěva pacientů V zahradě psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích (kam se vrátil natáčet i tentokrát). A také mu nečiní potíže balancovat na hraně formátů (viz Cinematerapie, v níž se prolíná dokument, hraný film i reality show).
Do světa hraného filmu vstoupil nadějnými i diskuse evokujícími, spíše artovými spektákly s klubovou orientací, které si nezřídka žádaly, aby jim divák vyšel vstřícně naproti. Takový byl jeho černobílý debut ze života zapadlé šumavské osady Cesta pustým lesem, odehrávající se v roce 1913, či vykořeněná, bezdomovecká a polodokumentární esej Lesní chodci. Po rozpačitém vstupu do světa lepších kruhů a horších duchovních hodnot, jenž problematicky nabízely Ženy mého muže, přichází do kin jeho čtvrtý celovečerák, v němž se zrcadlí mnohé z jeho dosavadní tvorby. Mnohé z toho lepšího, ale i problematického.
Nepravděpodobná romance, charakterizovaná jako drama, jež ústí do melodramatu, činí čest svému jménu a kumuluje jen těžko uvěřitelný mix životních situací, které (v poměrně krátké době) válcují obě klíčové ženské postavy (přesvědčivější motivaci vyžadující sebevražda manžela, likvidace upoceného smilníka, až příliš náhlá cesta do blázince i k prvnímu orgasmu a probuzení vzájemné tělesné náklonnosti).
Není toho vskutku málo, co nám Vojnár ve dvou základních narativních rovinách svého polodokumentárně laděného spektáklu nabízí. V té první, autentické, která jakoby se odehrávala v reálném čase, se Luisa začne se svými traumaty svěřovat psychiatrovi, který se do jejího příběhu pohrouží natolik, že jemu samotnému téměř hrozí psychiatrická diagnóza, což věcně glosuje jeho primářka („Ona se z toho dostane. Ty ne!“). V té druhé, spíše fiktivní, nás retro flashbacky vracejí do jednotlivých epizod s manželem, či Erikou, které ji na uzavřené psychiatrické oddělení přivedly.
Úspornému castingu dominuje přesvědčivě stigmatizovaný dívčí tandem Berenika Kohoutová (Luisa) a možná ještě o něco výraznější, protože vyhraněnější Alžběta Pažoutová (Erika), byť její roli scénář pojímá spíše jako druhou v pořadí. Lehce opoceného psychiatra si civilně zahrál sám režisér, aby se ušetřilo za další hereckou hvězdu (uvažovalo se o Viktoru Preissovi, který by dal této figuře nepochybně zcela jiný rozměr). Jakkoli jsou spekulace na toto téma bezpředmětné, nabízí se otázka, zda právě Vojnárův lidsky zranitelný přístup není nakonec tou správnou, autentickou polohou, která s touhle ne příliš radostnou story o hledání a (ne)nalézání svého místa na kalném slunci, ladí.
Nepravděpodobná romance je sociálně determinované melodrama, jež je přetíženo velkými traumaty, evokujícími známé rčení o tom, že méně bývá často více. A kredibilitu toho všeho pak už jen mírní fakt, že se točilo v autentickém režimu psychiatrické léčebny, kde lidé kolem Luisy nejsou objednané komparsní křoví, ale skuteční pacienti, a improvizace na place patřila k základní interpretační metodě. Vojnárův osobní, netriviální a diváckou spolupráci vyžadující snímek působí jako cosi naléhavého, tíživého a znepokojivého, vyvolávajícího nepochybně pocity, ale příliš nenavozujícího souznění. A nemohu se ubránit pocitu, že se docela záměrně tváří jako mnohem komplikovanější a sofistikovanější tvar, než jakým ve skutečnosti je.
NEPRAVDĚPODOBNÁ ROMANCE. Česká republika 2013, 105 min., přístupný, 2D. Režie: Ivan Vojnár. Scénář: Ivan Vojnár, Jakub Zelníček, Tomáš Bojar. Kamera: Michal Černý. Hrají: Berenika Kohoutová (Luisa), Alžběta Pažoutová (Erika) Ivan Vojnár (psychiatr), Petrik Děrgel (Igor), Veronika Freimanová (primářka), Igor Ozorovič (Pavel), Matyáš Vaňka (Dino), Martina Sikorová (teta), Anna Polcarová (Sylva). V kinech od 7. listopadu 2013.
