Praha - Vychází poslední díl dosud nepublikované korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Nakladatelství Akropolis uvede v polovině září na trh poslední díl. Opět ve spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových, vyjde v polovině září. Texty tentokrát doplňují méně známé fotografie z působení dvojice V+W na opačných koncích světa.
Poslední svazek zahrnuje korespondenci z let 1969 až 1980. „Dopisy vrhající nevšední světlo na normalizační léta v tehdejším Československu tentokrát doplňují některé další dokumenty z Voskovcovy pozůstalosti. Především je uveřejněn jeho pokus o autobiografii, zmiňovaný někdy pod názvem Stín svobody, pod nímž byl kdysi publikován v Tigridově Svědectví,“ uvedl majitel nakladatelství Jiří Tomáš.
Editor Ladislav Matějka autobiografii konfrontuje s úředním zápisem z výslechů, jimž byl Voskovec podroben v letech 1950 až 1951, kdy byl jedenáct měsíců internován na imigračním ostrově Ellis Island. „Tento dokument je zde otištěn vůbec poprvé,“ dodal Tomáš.
První obsáhlý svazek vyšel loni v únoru a zahrnul dopisy z let 1945 až 1962. Druhý díl obsahuje listy, které přes oceán putovaly v letech 1963 až 1969, tedy v době tání po studené válce a především za Pražského jara. Tehdy jich přibývalo, avšak z obsahu je jasné, že se jich spousta nezachovala ani v curyšském archivu Werichovy vnučky. Některé jsou odpovědí na magnetofonové záznamy; pásky i kazety se zachovaly a vydaly by na zvláštní svazek.
Politické události konkrétních let jsou však jen pozadím Voskovcova a Werichova filozofování a úvah o umění, životě a smrti. Především jde o nádhernou literaturu, plnou hluboké moudrosti. Baví svým klaunstvím a dojímají smutkem exilu vnějšího i vnitřního.
Korespondence je uložena v Archivu Howarda Gotlieba při bostonské univerzitě. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, jsou svědectvím jejich originality, přátelství i plánů. Toužili po setkání i po spolupráci ve filmu i na divadelním jevišti. Dopisy brali za součást svých literárních plánů a počítali s jejich pozdějším publikováním.
I když Voskovec i Werich mistrně vládli českým jazykem, nepsali vždy standardní spisovnou češtinou. S jazykem si pohrávali, s oblibou odhalovali jeho směšné stránky, vytvářeli nová slova a míchali hovorovost s archaismy. Editor upozornil, že neobvyklý styl nijak neopravoval, protože jedním z cílů bylo ukázat bohatost češtiny obou autorů.
