Polský filmař Krzysztof Zanussi zastával vždy názor, že umění by mělo provokovat a jít proti všemu očekávání. Jeho jméno je spojeno s takzvaným Kinem morálního neklidu, které se stavělo proti polské komunistické vládě. Čtyřiaosmdesátiletý režisér stále točí a o kinematografii se zajímá, v Česku naposledy letos v listopadu jako porotce středoevropského festivalu 3Kino FilmFest.
Podle Zanussiho dominuje středoevropským filmům téma nemoci. Zobrazil ho i on, například ve snímku Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou. „Nezajímá mě nutně nemoc jako taková. Ale to, jak nás proměňuje a jaké má důsledky, třeba filozofické,“ osvětlil v rozhovoru pro Českou televizi na festivalu 3Kino FilmFest.
Tento podtext provází všechny jeho filmy. Než se dostal k režii, studoval filozofii a fyziku. „Dnes už to nemá význam, bylo to před sedmdesáti lety. Ale ta studia mě formovala, byla totiž daleko od toho, jak vypadal tehdejší režim,“ podotkl.
Své rozhodnutí rezignovat na akademickou kariéru vysvětlil už dříve tím, že v jisté době si uvědomil, že více než věda ho zajímají lidé, kteří ji tvoří.
Kino morálního neklidu
Ve filmech Zanussi analyzoval polskou společnost, ukazoval krize v mezilidských vztazích, zabýval se morálkou a svobodou. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se zařadil mezi představitele polské filmové vlny známé jako Kino morálního neklidu. Pro filmaře s ním spojené byl charakteristický kritický pohled na společenské poměry, které tehdy v komunistickém Polsku panovaly.
Typickým příkladem této tvorby jsou v Zanussiho filmografii snímky Konstanta či Ochranné zbarvení, založené na kolizi ideálů na jedné straně a konformity a oportunismu na straně druhé.
„Vždycky docházelo ke střetu dobra a zla. V období komunismu jsme toho využili, abychom ukázali nesoulad těchto přístupů,“ podotýká Zanussi.
Ke Kinu morálního neklidu se hlásil také třeba Andrzej Wajda či Agnieszka Hollandová. „Přijela do Polska poté, co byla v Praze zatčena kvůli pražskému jaru. Asistovala u natáčení filmu Iluminace, potom mi ještě produkovala dva další snímky,“ připomněl Zanussi.
Bůh se směje mým plánům
Od osmdesátých let byl už Zanussi tvůrcem evropského formátu – za Rok klidného slunce získal hlavní cenu na festivalu v Benátkách. Natočil mimo jiné životopisný film o papeži Janu Pavlu II., jemuž dělal poradce. K morálním otázkám se vrátil i ve svobodném Polsku, třeba v psychologickém dramatu Persona non grata z prostředí diplomatických intrik.
Režijně se Zanussi podílel celkem na sedmdesátce filmů, ten nejnovější – Dokonalé číslo – dokončil loni. A pravděpodobně nešlo o poslední titul v jeho filmografii.
„Když je vám osmdesát čtyři let a hovoříte o plánech, Bůh se směje. Pořád ale přemýšlím o dalších projektech a uvidíme, jestli se mi podaří něco natočit,“ říká. Dobro a zlo totiž podle něj ze světa nevymizelo. Sám hledá útěchu především v katolické víře.
