Praha - Originální portrét Ivana Vyskočila, významného představitele autorského divadla, vytvořil pro ČT pod názvem Krajina osudu mladý režisér Pavel Kolaja. Ivan Vyskočil, český dramatik, prozaik, herec a v neposlední řadě pedagog, oslaví v plné tvůrčí síle v pondělí 27. dubna své osmdesáté narozeniny. Dokument vysílá ČT2 23. dubna ve 20 hodin. Nejedná se o klasický filmový portrét, ale o svébytnou autorskou výpověď. Režisérovi se v něm podařilo proniknout nejen do podstaty Vyskočilovy tvorby a pedagogických metod, ale i odkrýt zdroj jeho celkového tvůrčího postoje k životu. Zachytil veselost, nápaditost a svobodomyslnost, které tuto osobnost celoživotně provázejí.
Ivan Vyskočil patří mezi představitele autorského divadla, jehož počátky se vážou k tzv. text-appealům, literárně-divadelním pořadům, složeným z povídek, komentářů a písniček. V letech 1950-1957 působil jako vychovatel v nápravných ústavech, posléze jako učitel psychologie a pedagogiky na AMU. Společně s Jiřím Suchým je spoluautorem text-appealové scény Reduta a spoluzakladatelem Divadla Na Zábradlí. V letech 1958-1962 byl jeho uměleckým vedoucím a působil zde i jako autor, herec a režisér. V roce 1963 založil Nedivadlo. Pod touto značkou vystupoval několik desetiletí s různými partnery. Z nich nejvýznamnějším byl především z počátku herec a spisovatel Pavel Bošek, dále mezi ně patřili například dramaturg Otakar Roubínek, herec a překladatel Leoš Suchařípa, loutkoherečka Vlasta Špicnerová či Bára Hocková. Po roce 1970 se Vyskočil podílel na recitálech zpěvačky Evy Olmerové. Učil herectví a autorskou tvorbu na takzvané Lidové konzervatoři (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka).
Od roku 1990 je profesorem a vedoucím Katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Patřil k iniciátorům tzv. malých scén či jinak řečeno divadel malých forem. Z hlediska světové divadelní historie je jeho působení nejvýraznějším českým podílem na tzv. druhé divadelní reformě. Byl inspirátorem a vzorem tvůrců obecně známějších jmen (např. Václav Havel, Petr Lébl, Jaroslav Dušek). Výuku herectví chápe jako vědecký výzkum, k čemuž se svými studenty používá metodu Dialogického jednání. Tuto metodu nepředmětných improvizací doplňuje se spolupracovníky pěstováním psychosomatických disciplín nutných pro jakékoli veřejné vystupování - jde o Výchovu k pohybu, Výchovu k hlasu a Výchovu k řeči. Podstatou psychosomatických disciplín není výuka dovedností a technik, nýbrž objevování a rozšiřování vlastních přirozených možností projevu každého studenta.
Režisér Pavel Kolaja se při natáčení tohoto dokumentu volně inspiroval Vyskočilovou tvorbou a vlastní zkušeností jako student v jeho hodinách. „Samotné natáčení trvalo tři roky a celkem jsem na tom strávil šest let. Začalo to všechno tím, že jsem chodil na jeho výuku Dialogického jednání. To je něco tak exkluzivního, výjimečného až geniálního a přesahujícího. že mě to nejenom velmi ovlivnilo, ale i zachránilo. Přínos pana profesora je v tom, že nás učí spontaneitě, ve které je pak možno tvořit. Například před natáčením jsem měl pevnou strukturu filmu, ale při natáčení se děly zázraky, kterým jsem naslouchal a snažil se to do zamýšleného celku vkomponovat. Výsledný tvar měl vypadat původně úplně jinak. Poddal jsem se materiálu a výpovědi, která se sama prosadila,“ uvedl ke své práci Kolaja.
„Jsem filmem mile překvapený. Ono to vypadá, když tam sám vystupuji, že vlastně chválím sám sebe, ale není tomu tak. To jediné, co mi na tom vadilo je, že jsem tam tolikrát byl. Jinak se mi to moc líbilo. Oceňuji, jak Pavel dokázal poskládat tu rytmickou skladbu bez příběhu a z věcí, které jsou jen fragmenty. To opravdu vyžaduje účast,“ zhodnotil dokument jeho protagonista profesor Ivan Vyskočil.
