Do kin vstoupil film o talentu a slabostech, vzestupech a pádech amerického fotografa slovenského původu Roberta Vana. Dokument Adolfa Ziky mapuje vypjaté momenty spojené s jeho emigrací i okamžiky, kdy si kvůli drogám chtěl vzít život. Otevřenou filmovou výpověď nazvanou Robert Vano – příběh člověka uvedou vybraná kina a prvního května také Česká televize.
Robert Vano proslul především mužskými akty a tvorbou pro módní časopisy. Fotografuje ale také známé osobnosti, přírodu nebo zátiší. V roce 1967, ve svých devatenácti letech, dramaticky emigroval z Jugoslávie do Itálie, na hranici přitom jenom o vlas unikl střelbě pohraničníků. Nakonec se dostal do Spojených států amerických.
Peníze, drogy a strmý pád
V New Yorku se vypracoval z myče nádobí na vyhledávaného kadeřníka, vizážistu a asistenta slavných módních fotografů. Později se sám proslavil jako fotograf, pracoval pro časopisy Harper's Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan a další. S úspěchem ale přišly peníze, drogy a strmý pád.
„Jsou momenty, které si nepamatuji, ale na to pan režisér našel lidi, kteří si to pamatují,“ říká k té době známý fotograf. Podle režiséra Vano odešel z tehdejšího Československa, aby se zbavil života pod bičem totalitního otrokáře, a na místo toho se stal na chvíli dobrovolným, ale trochu nechtěným otrokem amerického snu.
„Robert Vano udělal jako nezkušený osmnáctiletý mladíček odvážné věci, které by si dovolil jen málokterý ostřílený chlap, přesto není hrdina. Dotýkal se nejslavnějších mužů i nejkrásnějších žen světa, potkal největší ikony světového showbyznysu, přesto se nedá považovat za světově slavného člověka,“ uvažuje Adolfa Zika.
Především zranitelný člověk
Fotografův přístup k životu podle Ziky nebyl nikdy řízen ocelovou vůlí a odhodláním, jak tomu bývá u významných lidí, ale neuvěřitelným vlčím instinktem přežít. Vano je podle něj v první řadě citlivý a zranitelný člověk, který se nedá považovat za jakéhokoli superhrdinu moderní doby. Jeho životní příběh však ale skrze jeho odvážné a upřímné fotografie jisté symptomy hrdinství a ojedinělosti často vykazuje.
Po životě v USA Vano dále cestoval, ale Itálie, Španělsko, Německo ani Francie už mu znovu americký úspěch nenabídly. Po roce 1989 se vrátil do Československa, ale neusadil se na Slovensku, zakotvil v Praze.
„A když už o to nestál, tak se mu uznání, úspěchu a velké mediální pozornosti dostalo po návratu do jeho rodné vlasti, ale už jako prošedivělému charismatickému pánovi s americkým pasem, přičemž vlast už byla poloviční,“ popisuje Zika Vanův život.
Retrospektiva v Leica Gallery
Sám Vano říká, že si díky natáčení mnohé věci ujasnil, třeba to, proč mu rodina vyčítala, že ji léta po odchodu do ciziny nedal o sobě vědět. „Teď se našly zápisy StB a tam byly všechny dopisy, které já psal rodičům, oni je nikdy nedostali,“ vypráví fotograf.
Blížící se sedmdesátka je pro něj důvodem k bilancování, nikoliv k ustrnutí. Diář má stále plný, další položkou bude retrospektivní výstava v pražské Leica Gallery, která se otevře v pátek. Expozice nazvaná Jmenuji se Robert Vano, kterou také připravil autor filmu Adolf Zika, zahrnuje průřez tvorbou známého fotografa od roku 1968 až do současnosti.
