Praha - Výběr realizovaných i nerealizovaných projektů od 80. let architektky Aleny Šrámkové představuje Galerie Jaroslava Fragnera. Výstava se koná při příležitosti ocenění "první dámy české architektury" Poctou České komory architektů (ČKA) za rok 2007. Výstava potrvá do 11. května.
ČKA uděluje Poctu od roku 2000 významným osobnostem v oboru, které se svou prací i přístupem významně zapsaly do historie české atrchitektury. Letos porota složená z architektů P. Halíka, J. Bočana, J. Suchomela, J, Šafera a V. Rothbauerové v posledním kole posuzovala vedle Šrámkové Viktora Rudiše a již zesnulé Karla Filsaka a Jana Sokola. Mezi dosavadními držiteli jsou například Karel Hubáček, Josef Polášek, Zdeněk Vávra nebo Otto Rothmayer.
Alena Šrámková (1929) vystudovala architekturu na VŠT v Bratislavě a pražské AVU, poté prošla několika projektovými kancelářemi. Od 70. let zpracovala desítky studií a realizovala řadu objektů ve stylu, který je označován jako minimalismus. Její tvorba nepodléhá módním trendům a výrazně ovlivňuje formování názorů na architekturu u řady generací. „Architektura není sochařina,“ říká a upozorňuje, že dům (podle jejích slov „barák“) musí být zdravý pro své uživatele a mít sílu, kterou působí na své okolí.
První významnou stavbou, s níž vstoupila tehdy ještě se svým manželem Janem Šrámkem do obecného povědomí, byla administrativní budova ČKD v Praze na Můstku (1974-1983). Dalším dominantním dílem byla pak věž pro vědeckého pracovníka (1994), která svou jednoduchostí a obyčejností zaujala odbornou veřejnost a byla považována za „manifest“ autorčina postoje k architektuře.
Od 90. let působí jako profesorka na Fakultě architektury ČVUT v Praze a nadále projektuje ve svém architektonickém ateliéru Šrámková architekti. V současné době pracuje na projektu nové budovy ČVUT v Praze 6 - domu, který podle jejích slov coby místo pro studenty architektury nesmí být módní, musí „udržet svůj názor“, bez lesklých a líbivých detailů.
Přihlíží také - projekt jí a Janu Bočanovi coby žijícím autorům svěřen nebyl - rekonstrukci odbavovací haly pražského hlavního nádraží, která byla koncem 70. let realizována podle návrhu manželů Šrámkových, Jana Bočana a Josefa Doudy. Při příležitosti udělení Pocty si posteskla, že investor v cestě za maximálním ziskem likviduje logiku provozu nádraží a původně velkorysý prostor byl zničen. Šrámková s Bočanem navrhovali zachovat původní prostor, provést opravy v daném stylu a následně do něj vložit nové, skleněné objekty, aby bylo rozlišitelné, co je nové a co původní; prostor je podle architektky dostatečně velký na to, aby snesl různé styly.
Na výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera je možno zhlédnout řadu soutěžních návrhů, např. obchodního domu Tuzex (1988), administrativní budovy Myslbek (1993), Hypobanky na náměstí Republiky (1995), Pojišťovny v Brně (1996), lávky přes Vltavu (2000), mostu v Přerově (2003-2007), Sladovny v Olomouci (2007) i realizované stavby - meteorologickou stanici v Chebu (2001), dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (2002), řadu rodinných domů a dalších objektů.
„Profese mě baví celý život,“ říká architektka a nad množstvím nerealizovaných budov neprojevuje smutek, přestože lituje nerealizovaných projektů na náměstí Republiky a Karlově náměstí: „To, co je na náměstí Republiky, patří na sídliště,“ říká. Rohovému domu na Karlově náměstí zase podle ní chybí velkorysost.
„Dnešní společnost lítá od šoku k šoku, dům by měl člověka uklidnit a umravnit, ne hovořit o tom, jak je klient bohatý,“ vyjadřuje svůj postoj žena, kterou v katalogu doprovázejícím současnou výstavu charakterizuje Pavel Halík jako tvůrkyni architektury, představující „hlubinu bezpečnosti“.
