Praha – I po více než dvaceti letech je jeden z otců kuponové privatizace Dušan Tříska přesvědčen, že rozdělení státního majetku občanům formou kuponových knížek bylo dobrým řešením a v rámci tehdejších možností proběhlo velice dobře. To, že mnoho do té doby oblíbených a podle názoru lidí úspěšných firem v letech po zprivatizování zkrachovalo, považuje za bolestný, nicméně nevyhnutelný důsledek přechodu k tržní ekonomice. „Hladkost, se kterou Česko prošlo tímto obdobím, je úžasná,“ říká Tříska.
Tříska: Ideou privatizace bylo, že každý investor je chytřejší než stát
Přitom v době, kdy Tříska spolu s dalšími ekonomy včetně odcházejícího prezidenta Václava Klause privatizaci připravoval, byla očekávání spíše pesimistická. Podle odhadů ekonomů proces transformace nemělo přežít až 80% podniků (ve skutečnosti to bylo výrazně méně), navíc se očekávalo, že privatizační proces bude velice zdlouhavý. „Když jsme poprvé vyslovili termín kuponová privatizace, tak všechny reakce byly, že je to projekt na desetiletí. Dokonce i Milton Friedman říkal, že privatizace nemůže být součástí našeho krátkodobého plánu, protože bude trvat několik desetiletí,“ upozornil Tříska na pochybnosti slavného ekonoma.
„Konstruktivní destrukce“ – privatizace čistí pole pro nové podniky
Nicméně to, že při ekonomické transformaci nemohou být zachovány všechny podniky, bylo nevyhnutelné. „Čas od času musí dojít k výrazné změně profilu ekonomiky, ale tady se to stalo ze dne na den, proto to bylo tak bolestné,“ vysvětlil Tříska situaci, kdy se na počátku devadesátých let Česká republika zaměřená na těžký průmysl ocitla po boku zemí západní Evropy, které se od odvětví jako těžba, hutnictví nebo třeba textilní průmysl, odkláněli už od sedmdesátých let.
Hyde Park ČT24 (zdroj: ČT24)
Díky tomu, že privatizace sloužila i k pročištění trhů, počítali tvůrci privatizace s tím, že mnohé privatizované podniky zaniknou a transformovaná ekonomika bude založena na nových podnicích vzniklých na zelené louce.
„Je zázrak, že přežila mladoboleslavská Škodovka“
Podle Třísky právě proto nebylo možné individuálně rozhodovat o jednotlivých podnicích a snažit se tu či jinou firmu zachránit. Ostatně firem bylo v kuponové privatizaci více než 4 000 a řešit u každého, zda bude nějakým způsobem dotován nebo zachráněn, tak bylo mimo časové možnosti privatizačního projektu. „Kdo lehne a kdo nelehne, nemohla rozhodovat vláda,“ hodnotí Tříska, podle jehož názoru je normální a nevyhnutelné, že privatizaci nepřežily podniky jako Zetor, Tatra nebo kladenská Poldi.
GALERIE
Kuponová privatizace zdroj: ČT24
Naopak v případech, kdy vláda později vynakládala mnoho prostředků na záchranu dříve státních - v té době už ale zprivatizovaných podniků, jako tomu bylo právě v případě kladenské huti, došlo většinou k tomu, že stát ztratil peníze daňových poplatníků.
Úkolem privatizace není nalezení konečného vlastníka, ale vytvoření trhu
Mnozí kritizují kuponovou privatizaci za to, že podniky rozdrobila mezi mnoho drobných akcionářů bez většího vlivu na vedení podniku. Podle Třísky je ale právě mnohost akcionářů běžným modelem tržního podnikání. „Ideologie, která stojí za celou transformací, je, že při vší své hlouposti je investor - mimo jiné proto, že jich je hodně - chytřejší než stát, navíc stát, který se transformuje,“ vysvětlil Tříska základní myšlenku, která stála za kuponovou privatizací.
Investiční fondy – podle Klause takový nesmysl, že není třeba jim bránit
Investiční fondy jsou snad nejkontroverznějším tématem spojeným s kuponovou privatizací. Jejich příznivci argumentují tím, že někteří občané by jednoduše neměli ponětí, co si s nově získanými akciemi počít. „Argumentovali tetičkami z Orlických hor, které si samy neporadí a kterým je třeba podat pomocnou ruku,“ vzpomíná Tříska. Sám byl proti myšlence fondů, nebo alespoň proti jejich přímé účasti na privatizaci. „Institucionální investoři měli získat akcie na sekundárním trhu,“ míní Tříska, který také navrhoval, aby bylo možné fondům prodat jen polovinu akcií, které mohl každý člověk získat.
GALERIE
Kuponová privatizace zdroj: ČT24
„Bylo by méně účastníků, ale byli by to ti skuteční investoři,“ říká Tříska, hned ale dodává, že by taková situace sice byla lepší ekonomicky, z politického hlediska ale masová účast kuponovou privatizaci legalizovala.
Jinak přistupoval k existenci investičních fondů Václav Klaus. Jako ekonomicky uvažující člověk si nedokázal představit, že by se lidé chtěli svých akcií vzdát a prodat je investičním fondům. „Kdo by jim to dal,“ prohlašoval prý Klaus, který ale nepočítal s agresivní reklamou ani s ekonomickou nezkušeností lidí. A právě toto přesvědčení vedlo podle Třísky k tomu, že se existenci investičních fondů Klaus nakonec nikterak výrazně nebránil.